Láska nezná hranice ✔

Kapitola šestnáctá

*mezitím z pohledu Marinette*

Seděla jsem na mém balkónku, koukala do blba a snažila se pochopit to, co se právě stalo mezi mnou a Chatem.

Jsem zmatená! Prostě to vůbec nechápu! Byla jsem omámená. Jeho oči jsou jako dva nádherné smaragdy, které mě naprosto uchvacují. Když se mu do nich dívám, cítím se, jako by mě někdo ovládal! Vůbec nevím, co dělám. Mají v sobě nějakou kouzelnou moc...jiskru, která mě přitahuje jako magnet k magnetu... Rozjímala jsem.

Ach jo...vydechla jsem zasněně.

On celý mě...přitahuje. Jeho nespoutanost, oddanost, ochota, něžnost a jemnost...prostě všechno. Zamyslela jsem se a začala si v duchu vyjmenovávat další z jeho skvělých vlastností. Najednou jsem se ale zarazila.

Co to se mnou kruci je?! Vážně tu právě básním nad Chatem?! Vážně?! Co to se mnou stalo?! Málem jsem ho políbila a teď tu nad ním málem slintám!!! Nadávala jsem si.

Měla bych toho okamžitě nechat a jít se věnovat něčemu užitečnějšímu! Rozkázala jsem si a hodlala jsem tak i učinit, ale to by mi nemohla na mysl přijít další zajímavá myšlenka a můj mozek by se jí nemohl chytit a začít ji rozebírat víc dopodrobna.

Jak to, že jsem si nikdy nevšimla těch jeho svalů, které se mu tak jasně rýsují pod oblekem, který mu mimochodem hrozně sekne?!

No já nevím. Třeba proto, že jsi byla tak zahleděná do Adriena, že sis ani nevšimla pokladu, který jsi měla po celou tu dobu přímo před sebou?! Rozumoval jeden hlas v mé hlavě.

Huš! Buď potichu! Okřikla jsem ho.

Ale v tom obleku je fakt sexy...ozvala se moje úchylná část.

To je bohužel pravda...přitakala jsem jí.

Ovšem to, že skvěle vypadá, je milý, hodný, laskavý a ochotný, ale neznamená, že ho miluju! Říkala jsem si tvrdohlavě.

Jak je ale možné, že se na Chata teď dívám jinak než předtím? Přemýšlela jsem a přemýšlela bych i dál, kdybych nezaslechla křik linoucí se z parku. Ihned jsem přestala přemýšlet, nechala být Chata Chatem a rychlostí světla se vřítila do pokoje. Tikki jsem našla, jak se na mém stole láduje sušenkou a prohlíží si mé nové návrhy.

„Tikki, honem! Musíme se transformovat! Venku zase řádí akuma!" vyhrkla jsem hned, jak jsem ji uviděla. Tikki si rychle narvala zbytek sušenky do pusy a kývla na mě, abych věděla, že je připravená k transformaci.

„Dobře. Tikky, tečky!" zvolala jsem. Začala se kolem mě linout červená záře a za chvilku ze mě byla Ladybug, vždy připravená k akci. Pomocí svého joja jsem se dostala až na místo křiku a zmatku, kde už Chat Noir bojoval s naším zakumatizovaným.

Byl to muž v obleku děsivého klauna. Uměl se zvětšovat do obří velikosti a svými velkými botami šlapal po všem okolo. Taky házel po lidech balónky s vodou nebo s barvou. Když někoho zasáhl tím s barvou, proměnil se taky na klauna a stal se jeho přisluhovačem. Všichni způsobovali hrozný chaos a někteří z nich měli za úkol na nás útočit.

Chat jim zatím statečně odolával, i když to chvílemi vypadalo, že ho ten obří klaun zašlápne.

Ale kdybyste ho viděli...jak mrštně se mu vyhýbal, skoro jako kočka a jak se mu při každém pohybu zatínaly pod oblekem vypracované svaly...musela jsem si zkousnout ret.

O můj bože...on...on vypadá jako anděl...Málem už mi tekla slina, ale pak mi došlo, že bych mu měla nejspíš pomoct. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala všechny dotěrné myšlenky, kterými jsem teď neměla čas se zabývat a běžela do útoku proti největšímu klaunovi.

„Ahoj Chate. Ráda tě vidím." Usmála jsem se na něj rychle, mezitím, co jsem odvracela první výpad.

„Nápodobně, M' Lady." Mrknul na mě, ale pak už se taky znovu věnoval Klaunovi. Nad tím jsem jen pokrčila rameny, i přesto, že mi bylo divné, že se Chat tak snadno vzdal flirtu se mnou.

Nakonec se nám ho povedlo porazit docela rychle. I tak jsem musela použít štěstíčko a později i kouzlo nápravy, protože ten Klaun pošlapal všechno v okolí a ti ostatní nadělali hrozný zmatek a nepořádek. Akumu měl v kytce, kterou měl zastrčenou za knoflíkem na hrudi.

„Pecka!" ťukli jsme si s Chatem pěstmi tak, jak to děláme vždycky. Oběma nám začala pípat mirákula.

„No nic. Už budu muset běžet. Měj se Ladybug." Rozloučil se se mnou spěšně Chat, mrkl na mě a pak už mizel po střechách někam pryč. Já za ním jen hleděla a vzpamatovávala se z jeho rychlého úprku, protože většinou ho takhle opouštím já a taky z toho oslovení Ladybug. Tak mi totiž ještě nikdy neřekl...

....................................................................................................................

Další kapča je tady :). Původně jsem ji chtěla udělat ještě o trošku delší, ale pak jsem si řekla, že by to už nebylo ono. Omlouvám se, že není tak zajímavá jako ta předchozí, ale jak jsem říkala, všechny nemůžou být takové. :)

I tak doufám, že se líbila a chtěla jsem moc poděkovat za překročení 200 HLASŮ a 1,6 K PŘEČTENÍ!!! Děkuji mnohokrát! Vážně si toho moc vážím. :)

Komentíky a hvězdičky mě potěší! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*