Láska nezná hranice ✔

Kapitola třicátá pátá

Tuhle kapitolku bych mile ráda věnovala, cituji: nejdokonalejšímu, nejnadanějšímu, nejkrásnějšímu, nejvtipnějšímu a nejchytřejšímu člověku pod sluncem s naprosto odzbrojující přezdívkou Julinett13 <3.
Tak tohle je pro tebe, ty egoistko moje ;P :* :D. ....................................................................................

*z pohledu Marinette*

Celá promočená a uslzená jsem doběla až po schodech k našemu prázdnému bytu. Tašku jsem hned u dveří pohodila na zem. V beznaději jsem se zabarikádovala v koupelně, zavřela se ve sprchovém koutu a i přesto, že jsem na sobě pořád měla mokré oblečení, na sebe pustila horkou vodu. Zády jsem se opřela o jednu z chladivých kachličkových stěn. V očích se mi tvořily další slzy, které postupně přetékaly přes řasy mého spodního víčka a zanechávaly mi na tvářích slané cestičky. Po stěně jsem sklouzla na zem a kolena si přitáhla k bradě.

Kontrast proudu horké vody, obsypávající mou hlavu a i tělo příjemně hřejivými kapkami, a studené kachlové zdi mi způsoboval husí kůži po celém těle, ale zároveň mě jistým způsobem uklidňoval.

Zavřela jsem oči, hlavu si opřela o zeď a pomalu vydechovala, abych uklidnila i svůj zrychlený tep. Slzy téct přestaly a já zatím úspěšně ignorovala všechny dotěrné myšlenky v mé hlavě.

Když už jsem byla dostatečně ukolébaná horkou sprchou, nebo-li připravená vylézt a čelit krutému světu, mohla jsem se i zkultivovat, převléct se do čistého a hlavně suchého oblečení v podobě šedých tepláků a vytahaného růžového trička s bílými puntíky, vysušit si vlasy a plácnout sebou po zádech na postel.

Mohlo být tak kolem půl třetí odpoledne, takže jsem měla ještě dobrou půl hodinu, než přijde Chat, abych vymyslela, co mu řeknu a hlavně jak to vysvětlím. Nechala jsem nad sebou otevřený poklop z balkónku, aby mohl snadněji dovnitř.

Přetočila jsem se na břicho a hlavu obličejem zabořila do polštáře, jenž mi poskytoval příjemnou tmu a jakési odříznutí od všeho kolem mě. Jediné, čeho jsem se bohužel nezbavila, byly výčitky svědomí jak vůči Chatovi, tak vůči Adrienovi...

Jak si to Adrien po tom všem mohl dovolit? Proč jsem to vůbec dopustila? Neznala jsem odpovědi. Věděla jsem, že tohle je opravdu velký průšvih a jen tak se z něj nevyvléknu. Hlavně jsem se bála Chatovy reakce...

Miluju ho. Moc ho miluju. Jen...i k Adrienovi mě něco táhne. Neviditelná síla, která- Tok mých myšlenek byl přerušen měkkým dopadem na postel vedle mě. Hned mi bylo jasno, že je to můj Romeo v černém koženém obleku a žaludek se mi sevřel strachem. Ucítila jsem jeho ruku, která mě jemně hladila po zádech. Povzdechla jsem si do polštáře a pomalu se vytáhla do tureckého sedu naproti mému společníkovi. Chvíli trvalo, než si mé oči přivykly na denní světlo. Jakmile se tak stalo a já už Chata viděla ostře, falešně jsem se usmála a pozdravila jej.

„Ahoj princezno." Usmál se zpátky a smaragdové oči mu svítily jako dva drahokamy. Jeho úsměv se po pár nekonečných minutách proměnil v ustaraný výraz.

„Tak to vyklop." Odevzdaně si povzdechl a přitom mě propaloval pohledem.

„C-co?" Úsměv mi z tváře zmizel.

„Řekni mi, co tě trápí. Ten úsměv, který jsi měla ještě před chvílí, není ten, který miluju. Nebyl upřímný." Koukal mi do očí jako do otevřené knihy. Jen on to uměl. Vždycky mě takhle prokoukl.

„No...v-víš..." začala jsem pomalu. Nevěděla jsem, co mu říct...

„J-já...já...l-líbala jsem se s A-adrienem." Při těchto slovech jsem se mu nedokázala dívat do očí, proto jsem se raději věnovala pohledu na své roztřesené ruce. Mrzely mě mé činy, ale vím, že zpátky už je nevrátím.

Po tváři mi stekla slzička. Hlavu jsem sklopila hlavu do dlaní a čekala, co se stane dál. Chat uchopil má zápěstí, odtáhla mi ruce z obličeje a nadzvedl mi bradu tak, abych se na něj musela dívat.

„Ty jsi ho políbila?" Zeptal se s kamenným výrazem. Jenže jeho oči ho prozradily. Byl v nich smutek, zklamání, vztek a z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu i provinilost.

„N-ne. A-adrien mě po-políbil. O-ona t-to byla s-spíš jen t-taková malá p-pusa..." snažila jsem se z toho vykroutit, jak jen to šlo.

Chat přimhouřil oči a vypadalo to, že mi nevěřil, ale potom udělal něco nečekaného- vrhnul se na mě a hladově se přisál na mé rty.

Okamžitě jsem se zapojila a začala ho líbat zpět. Ruce jsem mu omotala kolem krku a on mi své vpletl do mých výjimečně rozpuštěných vlasů.

Líbal mě s velkou vášní a dravostí, jakoby snad chtěl slíbat i tu sebemenší stopu po Agrestových rtech.

„Jsi. Jen. Moje. Nikoho. Jiného." Vydechoval mezi polibky. Líbilo se mi jeho majetnictví a ještě více se mi líbily jeho rty. Milovala jsem pocit jeho rtů přitisknutých na ty mé. Milovala jsem líbání s ním...

Nejednou jsem ucítila štiplavou bolest na spodním rtu a po chvilce i kovovou pachuť krve. Zděšeně jsem se od Chata odtáhla a otřela si spodní ret hřbetem ruky.

On mě kousnul...vážně mě kousnul! Běželo mi hlavou. Chat se jen nevině usmíval.

„T-ty jsi mě k-kousnul?" Ptala jsem se překvapeně. Chat se usmál ještě více a pak se ke mně naklonil.

„Jsi jen moje, Mari. Nikdo jiný než já tě líbat nebude. Tvoje jahodové rtíky jsou moje. Tvoje tělo je moje. Celá jsi jen a jen má! A to kousnutí bylo proto, aby sis pamatovala jen to, jak tě líbám já. Ne ten zpropadený Agreste. Rozuměla jsi?" Pošeptal mi do ucha, které vzápětí olízl špičkou jazyka a foukl na něj, až mě zamrazilo.

„A-ano." Zachvěla jsem se v návalu vzrušení.

„Výborně." Odtáhl se ode mne s širokým úsměvem na tváři, ale já nevěděla, co si myslet. Tolik citů najednou...

„Tak a teď pojď ke mě." Roztáhl náruč, abych ho mohla obejmout a já tak bez váhání učinila.

..........................................................................................
Marichat je zpátky! Jste rádi? :D

Dávám tu poslední prázdninovou kapču, tak doufám, že se vám líbila a že jste si ji užijli... :D

Opět budu moc ráda za hvězdičky a Vaše názory v podobě komentářů :3 :)

Mějte se mňauózně a hlavně mi to přežijte první den ve škole! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*