Láska nezná hranice ✔

Kapitola devatenáctá

Tuhle kapču věnuji mé věrné čtenářce a komentátorce :).

*z pohledu Marinette*

S Nathanaelem jsme pomaličku šli ke kinu a povídali si. Bylo to prima, protože jsme si docela rozuměli a navíc Nath už se při každém promluvení nečervenal a hlavně nekoktal.

Jakmile jsme došli před kino, Nath šel koupit lístky a mě nechal čekat před kinem. Venku už byla skoro tma, pofukoval větřík a musím říct, že jsem se i trošku bála. Nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje, ještě zesílil a ve chvíli, kdy jsem zaslechla pár metrů za mnou křupnout větvičku, jsem myslela, že se tam na místě zkolabuju.

Nemůžu být přece takový strašpytel! Vždyť jsem Ladybug! Pařížská superhrdinka! Povzbudila jsem se a pomalu se otočila, abych zjistila, kdo nebo co způsobilo můj úlek.

Ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Jen naprasklá větvička. Rozhlédla jsem se kolem dokola o tři sta šedesát stupňů, ale nikde opravdu ani živáčka.

Co jsem taky čekala...pomyslela jsem si. Nath pořád nikde a tak jsem čekala dál. Občas jsem se pro jistotu ohlédla, protože nepříjemný pocit pořád přetrvával. Na chvíli jsem se zadívala prázdnou ulicí a zdálo se mi, že se na její druhé straně mihla postava v černém.

„Mari! Tady jsem a mám i lístky!" Ve vchodu do kina stál Nath a mával na mě dvěma růžovými lístky.

Ufff...štěstí, že už je tady...Ohromně se mi ulevilo, když jsem ho zahlédla. Šla jsem za ním a společně jsme se usadili v sále. Moc lidí tu nebylo, ale o to to bylo lepší. Nathanael vybral skvělou romantickou komedii, u které jsme hrozně nasmáli. Jednou u romantické scénky se pokusil mi dát ruku na rameno, ale když viděl, že jsem si ho všimla, hned toho nechat a dělal, že nic.

Mám Natha ráda, ale jen jako kamaráda...neříkám, že není pěkný, ale Chat a Adrien...

Počkat?! Co sem tahám Adriena?! Vynadala jsem si v duchu.

Když kino skončilo a my pomalu odcházeli ze sálu, všimla jsem si nějaké osoby v černé mikině s kapucí na hlavě, takže jí nebylo vidět do obličeje, která seděla úplně vzadu a pozorovala nás. Nathovi jsem nic neříkala, jen jsem ho popohnala, že už jsem unavená. Doprovodil mě na bližší kraj parku, protože to odsud má blíž domů. Rozloučili jsme se a já ho i objala. Za ten prima večer si to zasloužil. Nath zrudl a vypadal, že za chvíli odpadne. Pak zatřepal hlavou, zamával mi a vydal se domů.

No a já musela sama přes park. Svítily tam lampy, takže jsem takový strach neměla.

Byla jsem na půl cesty přes park a slyšela jsem za sebou nějaké kroky. Otočila jsem se a spatřila tu samou osobu v černé mikině s kapucí jako v kině, která kráčela dlouhými kroky přímo za mnou. Zorničky se mi stáhly strachem, otočila jsem se zpátky a začala utíkat. Běžela jsem jako o život, až jsem doběhla před dům, kde jsem neodolala nutkání otočit se. Osoba za mnou neběžela, ale zahlédla jsem ji na rohu naší ulice. Rychle jsem odemkla, vyběhla po schodech nahoru do bytu, pozdravila jsem rodiče a svalila se na postel a vydýchávala ten adrenalin.

*z pohledu neznámé osoby*

Nemohl jsem ji nechat jít tam samotnou.

Co když by se ten zrzek o něco pokusil? Co kdyby jí zkusil ublížit?

To by si zkusil a přišel by zítra do školy zmalovaný jak omalovánky!

Hlídal jsem ji. Po celou dobu. Doprovodil jsem ji až k domu, abych se ujistil, že dojde domů v pořádku. Ale asi se mě lekla, protože začala utíkat.

Mojí princezně se nesmí nic stát! Nikdy!

..........................................................................................................

Tady je další kapča :). Je kratší, protože je taková vsuvková. Tak snad to nevadí :).

Kdo myslíte, že je ta neznámá osoba? :D

Doufám, že se i tak líbila.

Budu moc ráda za komentíky a za hrězdičky! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*