Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá čtvrtá

Tuhle kapču bych chtěla opět věnovat mojí milé, skvělé a talentované TheDuff21.
Kapča je samozřejmě s láskou věnovaná i Vám moji milí čtenáři :) ;) :*.

*z pohledu Marinette*

...hlas mojí mamky přicházející z kuchyně.

„Ahoj zlatíčko! Jsem doma!" Oba dva jsme se hrozně lekli. Chat dokonce tak moc, že spadl z postele, skutálel se ze schodů a nakonec se rozplácl uprostřed mého pokoje. Chtěla jsem se začít smát, jenže pak mi došlo, kvůli čemu tam teď Chat ležel na zemi a líbal se s podlahou a začala pro změnu zmatkařit. Rychle jsem seběhla dolů za ním a začala ho sbírat ze země.

„Prosím tě, není ti nic?" ptala jsem se ho s mírným náznakem smíchu, jakmile se Chat postavil na nohy. Ten se na mě podíval vražedným podhledem, ale pak se zasmál taky. To mi bylo jasnou odpovědí. Smích nás přešel téměř okamžitě, protože jsme zaslechli kroky na schodech blížící se k mému pokoji. Moje panika vzrostla do obřích rozměrů.

„Chate! Co budeme dělat?! Co když tě tu uvidí?! Co když-" pobíhala jsem zmateně po pokoji a držela se za hlavu, když mě Chat zastavil. Chytl mě za ramena a věnoval mi upřímný úsměv.

„Princezno, v klidu. Nezmatkuj. Já se schovám do skříně a až bude po všem, zase vylezu." Mrkl na mě a v další vteřině už lezl do skříně. Dveře od ní zavřel v tu samou chvíli, kdy se otevřel poklop a z něj vykoukla moje maminka. Já na ni zděšeně koukla, pak jsem věnovala jeden rychlý pohled skříni, která byla bezpečně zavřená a znovu se podívala na mamku. Ta na mě jen nechápavě hleděla. Snažila jsem se mou rozčarovanost skrýt, a proto jsem nasadila andělský úsměv.

„Jé! Ahoj mami! Ty už jsi doma?" šla jsem k ní blíž a dala jí pusu na tvář.

„Ahoj zlatíčko. Volala jsem na tebe, ale nikdo se mi neozýval...Navíc, slyšela jsem nějakou ránu. Nestalo se ti nic?" strachovala se mamka.

„Já...já jsem tě neslyšela. Měla jsem písničky ve sluchátkách...jo ve sluchátkách a...a tancovala jsem si do rytmu a tak...tak jsem spadla...Ale nic mi není. Znáš mě, ne?" zasmála jsem se nervózně a doufala, že mamka nic nepozná. No nepoznala. Zasmála se se mnou a pak mi akorát oznámila, že s taťkou mají zamluvený stůl v restauraci na večeři a vrátí se až pozdě večer. Pořád se mě ptala, jestli mi nevadí, že tu budu tak dlouho sama a až jsem jí to všechno odkývala, začala na novo s tím, ať nedělám žádné blbosti. Teprve potom byla schopná odejít.

Jakmile se za ní zavřel poklop, oddechla jsem si. Podívala jsem se na hodiny, bylo půl šesté. Ze zdola už se ozvalo jen: „Tak my jdeme, Berunko!" a klapnutí dveří a já mohla v klidu propustit Chata. Došla jsem ke skříni, otevřela její dveře a hned jsem zahlédla dva blyštivé smaragdy, které zářily v šeru skříně.

„Už můžeš vylézt, Chate." Usmála jsem se na něj. Když vylezl, začal se rozhlížet po pokoji a nakonec se jeho pohled zastavil na mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Přemýšlím, co budeme teď dělat." Řekl mi, než jsem se ho stačila na cokoliv zeptat. Občas si říkám, jestli on náhodou neumí číst myšlenky...

„Hmmm...nevím. Co takhle jít rychle něco ukuchtit k večeři a potom se kouknout na film? Tedy pokud chceš ještě zůstat." Nejistě jsem se zeptala.

„Jasně, že chci zůstat! A ten plán zní fakt dobře." Mrknul na mě a společně jsme se vydali do kuchyně uskutečnit první bod našeho plánu. Po dlouhém rozhodování jsme si udělali obložené sendviče. S naší hotovou večeří jsme zasedli ke stolu a rychlostí světla to do sebe naházeli. Mezitím co já šla nahoru vybírat film, Chat nám dělal popcorn.

Po vybrání jsme se uvelebila na posteli i s notebookem, na kterém jsem měla načtenou romantickou komedii Dovolená za trest a čekala už jen na Chata. Ten za chvilku přišel s velkou mísou popcornu, usadil se vedle mě a film mohl začít. Chat mě hned na začátku objal kolem pasu. Nevadilo mi to, naopak to bylo moc příjemné. Sama jsem se k němu víc přitulila a Chat mi pak dýchal za krk. Sice mě lechtalo, ale nic jsem neříkala. Mezi záchvaty smíchu jsme zobali popcorn. Vážně jsme si to užili.

Když film skončil, mísa popcornu byla prázdná, my byli k sobě přitulení a odbíjela desátá hodina.

„Princezno, já už asi půjdu. Je docela pozdě a ty musíš zítra do školy." Usmál se na mě. Pustil mě z objetí a pomalu se hrabal z postele. Notebook jsem odložila vedle sebe na postel a šla ho vyprovodit na balkónek. Když jsem odklopila poklop, ovál mě studený noční vzduch. Už nepršelo, za což jsem byla docela vděčná. Společně jsme došli až nakraj balónku k zábradlí.

,,Děkuji mockrát princezno za všechno, co pro mě děláš." Podíval se na mě vážně Chat. Nejspíš narážel na to slzavé odpoledne.

,,Vůbec nemáš zač. Jsi můj přítel a to přátelé dělají." Zářivě jsem se na něj usmála. Chat mi úsměv oplatil.

,,Dobrou noc. Krásně se vyspinkej, princezno." Popřál mi a už se rozběhl k odchodu, když tu se zastavil a otočil se. Dvěma dlouhými kroky byl u mě, uchopil mne kolem pasu a naklonil se ke mně. Srdce mi začalo být jako splašené a můj dech se zrychloval.

Ovanul mě jeho mělký dech a on se na vteřinu jemně otřel svými měkkými rty o ty mé. Pak se odtáhl a beze slova zmizel v šeru.

Opět mě tam nechal omámeně stát samotnou a bez jediného vysvětlení...

...................................................................................................

Ták a další kapča je tu. Omlouvám se, že tak pozdě, ale dříve jsem to nestihla.

Co na ni říkáte? Na konci je i takový menší polibek ;). Nebo alespoň takový dotyk rty :D.

Děkuji mockrát za tolik přečtení a tolik hlasů...jste úžasní :*.

Doufám, že se Vám tahle kapitolka líbila :).

Budu moc ráda za další hlasy a komentíky :* ;) :).

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*