Láska nezná hranice ✔

Kapitola dvacátá třetí

Tuhle kapču bych chtěla opět věnovat TheDuff21. Je to úžasná dívčina s velkým srdcem, která úžasně píše :).
Plus bych ji chtěla věnovat i všem ostatním čtenářům, kteří si dávají tu práci s hvězdičkováním a komentováním mých kapitolek :*.
Děkuji :* :* :*.

*z pohledu Marinette*

Jakmile jsem si všimla jeho slz a bolestného výrazu ve tváři, můj úsměv opadl a nahradil ho starostlivý výraz. Ouška měl sklopená, záda nahrbená a jeho obvykle sebejistý postoj nahradil nejistý. Při pohledu na něj se mi svíralo srdce lítostí...

„Chate...co...co se stalo? Nebo víš co? Pojď honem dovnitř, řekneš mi to pak." Uvolnila jsem mu místo v průchodu do mého pokoje, aby mohl prolézt. Nic neříkal, jen se nahrbil trochu víc a bez řečí vlezl dovnitř. Postavil se doprostřed pokoje a stále nic neříkal, i když z něj skapávala voda a na podlaze se pomalu tvořila loužička. Jen se smutně rozhlížel a snažil se zadržet slzičky. Nemohla jsem se na něj dál dívat.

Rychle jsem utíkala pro ručník, aby se mohl alespoň trošku osušit. Vrátila jsem se za malou chvilku a našla Chata přesně na tom stejném místě, jako když jsem odcházela. Opatrně jsem k němu přišla, poklepala mu na rameno, a potom, co se otočil, mu podala ručník. Vzal si ho ode mě se sotva slyšitelným „děkuji" a dál se koukal kamkoli jinam než na mě. To už jsem nevydržela. Chytla jsem ho za zápěstí a odtáhla ho k posteli, na kterou jsem ho jednoduše povalila a přitáhla si ho do pevného a láskyplného obětí.

Byl zaskočený, ale po chvilce mi stisk opětoval. Pak mi zabořil hlavu do hrudníku, a začal potichu vzlykat. Na to jsem ho stiskla ještě pevněji. Vůbec mi nevadilo, že je celý mokrý a že ručník leží někde u postele, kde ho omylem upustil. Potřeboval utěšit. Potřeboval to stejně jako já před pár dny. Ničilo mě ho vidět v takovém stavu...

„Ššššš...to bude dobré. Všechno bude v pořádku. Neboj." Šeptala jsem mu jemně do ucha. Když jeho vzlyky neustávaly, začala jsem s ním kolébat ze strany na stranu a hladit ho po vlasech. Měl je tak hebké, i když pořád ještě vlhké od deště.

Doufám, že nenastydne...Pomyslela jsem si. Po pár minutách plných uklidňujících slůvek Chatovy vzlyky ustaly a přeměnily se jen v tiché slzy. Opatrně jsem ho od sebe odtlačila a nadzvedla mu bradu, ale jen natolik, abych mu viděla do očí. Chat se na mě vystrašeně podíval a pak zase uhnul uslzenýma očima jinam. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní, natočila ji na sebe a oběma palci setřela poslední slzy, které mu tekly po lících. Jakmile na mě konečně přesunul svůj magický smaragdový pohled, vtiskla jsem mu malý motýlí polibek na čelo.

„Chate...jsem tu pro tebe. Můžeš mi říct cokoli." Maličko jsem se na něj usmála, aby věděl, že svá slova myslím vážně. Pokusil se mi ten malý úsměv vrátit, ale vyšel z toho jen jakýsi nepovedený škleb.

„Tak povíš mi prosím, proč jsi plakal?" zeptala jsem se a věnovala mu ujišťující pohled. Chat se ode mě odtáhl úplně, takže teď seděl v tureckém sedu naproti mně a ruce měl položené v klíně. Opět se na mě přestal dívat a radši se věnoval poklepávání prsty o koleno. Byl nervózní a celý nesvůj...

Jenže proč?

„Já...já...dneska jsem měl celkově špatný den." Začínal chraplavým hlasem. Pak se zasekl, jakoby nevěděl, jak pokračovat dál. Rychle se na mě podíval a pak pokračoval.

„Ve škole...ve škole jsem ublížil jedné spolužačce...i když ji nemám rád, tak...tak tohle si nezasloužila. Taky jsem odmítl jednu skvělou holku, která se...která se teď kvůli mě moc trápí...Jsem zrůda!" To poslední už vykřikl a následně si schoval hlavu do dlaní. Hned jsem k němu přiskočila a pohladila ho po zádech.

„Nejsi zrůda! Jsi pařížský hrdina, který denně zachraňuje životy! Pomáháš lidem! Každý mívá občas špatné dny. Špatné věci se stávají. A to i těm dobrým lidem. Lidem jako jsi ty..." ujistila jsem ho a znovu ho pohladila po vlasech. Chat zvedl hlavu a podíval se na mě. I když měl zarudlé a napuchlé oči, pořád vypadal stejně kouzelně...

„Proč si to myslíš? Proč si myslíš, že zrovna já jsem ten dobrý?" tak touhle otázkou mě zaskočil, ale odpověď na ni jsem znala.

„Já si to nemyslím, vím to. Jsi laskavý, milý a staráš se o druhé." Usmála jsem se na něj a tentokrát mi ho opětoval.

„Navíc jsi mi pomáhal, když jsem na tom byla nejhůř. Byl jsi tu pro mě. A toho si nemírně cením..." Znovu jsem si ho stáhla do objetí, takže jsme teď v podstatě leželi.

„Děkuji, princezno...děkuji za všechno..." řekl mi tiše Chat a zavrtal se mi hlouběji do náruče. Pousmála jsem se.

„Nemáš za co. Jsi můj přítel. Udělala bych pro tebe cokoli." Na to se ode mě překvapeně odtáhl.

„P-přítel? Ty-ty mě považuješ za přítele?" Ptal se zmateně. Vyvalila jsem na něj oči.

Co si myslel? Že ho nemám ráda?

„Samozřejmě! Co sis myslel? Ty moje hloupá číčo..." začala jsem se smát a Chat se ke mně přidal. Takhle uvolněně jsme si povídali ještě hodně dlouho. Chat ale najednou zmlkl a vážně se na mě podíval.

„Víš...byla tu ještě jedna věc s mým otcem, kvůli které jsem byl smutný...ale díky tobě je mi lépe. Děkuji, princezno." Vděčně se na mě usmál a pohladil mě po tváři. Bylo to tak příjemné...

A pak opět nastal ten moment, kdy se čas zastavil, my si navzájem hleděli do očí a hlavami se přibližovali...

Hltala jsem ho pohledem. Naše rty byly pár centimetrů od sebe a naše dechy se mísily, když tu nás vyrušil...

...........................................................................................................

Ták tady je další kapča! Budu hnusná a nechám vám tam otevřený konec... :P :D

Doufám, že se alespoň trošku líbila... O:)

Chtěla jsem Vám mooc poděkovat za hlasy a za čtení! Miluju vás! :*

Další hlasy a komentíky mě moc potěší! :)

Mějte se mňauózně! :3 :3 :3

Vaše Lucy :*