Láska nezná hranice ✔

Epilog

Písnička a nádherný obrázek nahoře :3
Můj oblíbený song od Justina Biebera. Má snad někdo něco proti? :D :P

...................................................................

*z pohledu Marinette*

Měsíc...

Už je to jeden pitomý měsíc od oné události v mém pokoji. Měsíc utrpení a bolesti. Měsíc přemýšlení. Měsíc probdělých nocí...

Každý večer přesně v 8 hodin se na mém polohovacím lehátku na balkónku objevil nějaký drahý dárek a dopis ve slonovinově bílé obálce. Obsah dopisu byl vždy stejného významu, ale přitom pokaždé jiný, originální. Všechny jsem je poctivě přečetla a u každého z nich si i pěkně poplakala.

Adrien psal svým drobným a rozevlátým rukopisem plným roztomilých kliček, jak moc se omlouvá a jak moc mě miluje. Jak jsem pro něj mnohem cennější, než slunce pro květiny. Jak mě potřebuje více než dýchat. Jak pro něj znamenám víc, než všechno na světě. Jak už beze mě nemůže žít. Z těchto slov mi bylo teskno a píchalo mě u srdce. Chtěla jsem cítit jeho objetí a uz nic jiného neřešit, ale nešlo to. Mnohokrát přikládal k dopisu do obálky i ručně přepsanou některou ze Shakespearových básní.

Dárky se ovšem rozmanitě střídaly. Jednou to byl tenoučký řetízek z bílého zlata, podruhé překrásný přívěšek taktéž z bílého zlata, posázený malými rubínovými kamínky do tvaru malého srdíčka, potřetí zase obrovský puget růží rudých jako krev.

Přesto se se mnou Adrien ani jednou nepokoušel mluvit. Buď mi chtěl dát čas, a nebo si konečně uvědomil, že mluvení občas není zrovna jeho silná stránka.

Celý ten měsíc jsem přemýšlela, jak to s námi vlastně bude. Rozhodnutí bylo jen a jen na mě. Nespala jsem po mnoho nocí, a ve snaze na něco přijít hleděla v šeru do prázna mého pokoje. Zatvrzele jsem si stála za tím, že mu neodpustím, i když mi chyběla jeho fyzická přítomnost. Říkala jsem si, že přece nestrčím nohu dvakrát do jedné pasti, ale bylo mi to celkem k ničemu. Moje obranná zeď alá neslyším, nevidím, k ničemu nevedla a já byla bezradná.

Adrien i já jsme vypadali otřesně. Fialové kruhy pod zarudlýma očima, prázdný výraz ve tváři bez jakéhokoliv náznaku úsměvu. Samozřejmě že se nás naše okolí ptalo, co se děje, ale ani jeden jsme neměli náladu to někomu líčit. Já jsem málo jedla, málo pila a můj školní prospěch se výrazně zhoršil.

Ani dnes tomu nebylo jinak. Seděla jsem v lavici za oním blonďákem jako vždy. Válela jsem se po stole s hlavou položenou na pažích a dumala nad něčím velmi důležitý, když jsem zaznamenala něčí pohled.

Zvedla jsem hlavu a rozhlížela se po třídě, dokud můj pohled nespočinul na osobě, která mi jako jediná věnovala pozornost - Chloé.

Hypnotizovala mě modrýma očima plnýma soucitu, potom se na mě jemně usmála, jakoby toho věděla mnohem více, než jen to, co se snažím skrýt a kývla hlavou směrem k Adrienovi, který nepřítomně ťukal propiskou do stolu. Naposledy se mi podívala do očí, než se začala věnovat své kamarádce v lavici.

Po chvíli mi došlo, co tohle podivné vyjádření mělo znamenat. Naznačila mi, že bych měla znovu zvážit její slova: "Každý si zaslouží druhou šanci...".

V tom mě to trklo. Utrhla jsem si ze sešitu, tuším z Francouzštiny, kousek papírku a na něj v rychlosti načmárala vzkaz:

Přijď prosím v 8 hodin ke mě.
Sraz na mém balkónku, číčo.
M.

Ten jsem potom pečlivě přeložila a nenápadně hodila Adrienovi do tašky. Teď už mi zbývalo jen čekat, jestli ten papírek najde a hlavně jestli vůbec přijde.
Zbytek dne uplynul rychle. Dopoledne se přehouplo v odpoledne a odpoledne ve večer.

Osmá hodina odbíjela a já pomalu vysloupala po schodech k balónku. Otevřela jsem poklop a vylezla nahoru. Všude kolem mě byla tma a ani světlo pár okolních lamp nepomohlo k tomu, abych lépe viděla. Přesto jsem zahlédla záblesk dvou zelených smaragdů někde v rohu u zábradlí.

Nejistě jsem se vydala tím směrem a zastavila se až pár metrů od přibližné polohy kočičího superhrdiny.

,,Chate? Jsi tu?" Zašeptala jsem do tmy. Odpovědí mi bylo tiché zamumlání a letmý dotek něčeho hebkého na tváři.

O krok jsem poodstoupila dozadu, sklopila hlavu a spustila, co mi leželo na srdci.

,,Mrzí mě, že to takhle dopadlo, ale pochop mě. V podstatě jsi mi celou dobu lhal a já...zpanikařila jsem. Potřebovala jsem čas, abych si to urovnala v hlavě a smířila se s tím, co cítím, protože mě to hodně zasáhlo. Teď už to stoprocentně vím. Miluju tě. Miluju tě a podle toho, co jsi psal v těch dopisech...
Pointou prostě je, že každý si zaslouží druhou šanci. Já ti ji dávám, odpouštím ti a chci s tebou i nadále být. Dáš mi taky druhou šanci, prosím? Odpustíš mi?" Šeptala jsem do ticha. Všechno jsem myslela vážně a od srdce. Když nějakou dobu nikdo nic neříkal, po tváři mi stekla jedna slza zklamání. Jediné, co jsem v té tmě viděla, byly dva krásné zelené smaragdy.

Najednou se ke mě Chat nahnul a uchopil mě jednou rukou kolem pasu. Na místě, kde se mě dotýkal, mnou projelo mravenčení. Něžně mi slzu z tváře setřel dříve, než vůbec stačila sklouznout po líci dál.

,,Tobě bych odpustil vždycky, moje Princezno..." Zašeptal mi do ucha a mě ovanul jeho horký mentolový dech, až jsem se zachvěla. Zelené oči mu ve tmě radostně zajiskřily. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, pohotově přitiskl svá ústa na ty moje. Začal mě něžně líbat a já spolupracovala. Tak dlouho jsem na něj čekala.

Byl to první, ale zdaleka ne poslední polibek tohoto večera...

Konec

......................................................................................................................

Poslední část je tu, zlatíčka ;D

Doufám, že se líbila a teď je na řadě poděkování :3

Komentáře a hvězdičky potěší ;D

Vaše Lucy :*