Spolužačka

3

Když jsme dojedly, zaplatily a oblékly se, vyšly jsme ze sushi baru.

,,Už budu asi muset jít." zašeptala Kiyoko.

,,Dobře. nechceš doprovodit?"

,,Ne, já...chtěla bych si ještě něco nakoupit a cestou možná navštívím babičku. Mám si u ní něco vyzvednout." vymluvila se. Byla nějak nervózní.

,,Fajn. Tak ahoj."

,,Zatím." zamávala a odešla. Její kroky skoro nešly slyšet. Zato já jsem po cestě dupala jako slon. No ale za to můžou ty boty! Já nic, já muzikant...

Došla jsem domů, hodila tašku na postel a spadla za ní. Chvíli jsem tam jen tak ležela, ale potom za mnou přiťapala moje kočka Fumiko a usadila se na mém břiše. Je šedá a má velké, roztomilé oči. 

Začala jsem ji hladit a ona zařadila zvukový profil-venku v předení.

,,Fumiko, nevím co bych bez tebe dělala. A víš co se dneska stalo? Do třídy nastoupila nějaká nová holka, jmenuje se Kiyoko. Je fajn, ale divná." podrbala jsem ji za uchem. Podívala se na mě, ale potom oči zase zavřela a položila hlavu na packy. Tomuhle říkám pohodička jako pro královnu.

,,Haruko, ty už jsi doma?" zavolá na mě máma,

,,Jop!" křiknu na ni a dál se mazlím s Fumiko.

,,Potřebuju, abys mi udělala něco na počítači. Víš, že já to neumím."

,,Dobře a co?"

,,Budu mít přednášku o démonech, tak mi připrav nějaké obrázky a udělej mi prosím prezentaci." moje máma učí na střední škole a zajímá se o duchy, démony, no prostě nadpřirozeno. 

,,Ok." sedla jsem si k počítači a začala vyhledávat nějaké informace. Byly tam různé, jakože není démon jako démon, že se vynořili odtud a odtud a tak dále. Ale jedna mě hodně zaujala. Byl to seznam lidí, kteří jsou hodně podezřelí a někdo si myslí, že jsou to démoni, nebo s nimi mají něco společného. Prohledala jsem pár jmen a na jedno zůstala udiveně zírat. Sakuri Kentaro. Má snad něco společného s Kiyoko? Naházela jsem pár jmen, informací a obrázků do prezentace. Ani jsem je nějak nevnímala. Pak mi ale došlo, co mají společné. Vypadali jako lidé, ale měli sněhově bílou pleť, skoro průhlednou. Byl tam i obrázek muže, který byl černý. Celý černý, jen oči byly červené. Kolem něj se tvořil dým, jako kolem ostatních. Tenhle dým byl ale taky černý. Bylo to zvláštní.

,,Mám to!" houkla jsem na mamku, která hned vyběhla do schodů. Chvíli si to prohlížela a potom ukázala na jeden obrázek.

,,Toho muže znám. Nebo se jen podobá..."

,,Komu?"

,,Panu Sakuri. Je to otec té nové dívky. Je velice milá. Jakže se jmenuje?"

,,Sakuri Kiyoko." odpověděla jsem zaraženě.

,,Oh. Takže, děkuju. Dáš mi to na flashku? Potom se na to ještě podívám." usmála se.

,,Jasně."

,,A dole máš nějakou poštu." řekla a odešla. Rychle jsem prezentaci hodila na flashku a běžela dolů.

,,Na." podala mi máma dopis. Já ho vyměnila za flash disk a běžela s ním zase nahoru. Celá zadýchaná jsem ho otevřela.

Vážená slečno Seena Haruko, 

pozíváme Vás na každoroční soutěž v kreslení mangy. Aby jste se mohla zúčastnit, musíte mít tuto pozvánku. Tato soutěž je nejznámější v Japonsku, ale přesto vám vysvětlíme pravidla.

Nakreslíte jakoukoli mangu, nebo alespoň obrázek. (Musí obsahovat Vaše jméno, adresu a kontakt-email nebo tel. číslo) Tu pošlete poštou nebo s ní přijdete v pátek 15. února do kulturního domu na tokyjském náměstí v 9:00 (soutěž začíná v 10:00, ale musíte se přichystat). Omluvenka je v obálce. Tady vyhodnotíme Váš výtvor, uděláme výstavu a pokud se umístíte na prvním místě, dostanete velkou peněžní částku a nějaké dárky. Stejně tak i druhé a třetí místo, ale ty už jsou méně odměněny. 

Těšíme se na Vás, na shledanou.

Páni! Já pojedu do Tokya! A jsem pozvaná na tuhle prestižní soutěž! JÁ!!!

,,Mami! Jedeme do Tokya!" seběhla jsem schody a vrhla se k mámě.

,,Cože?"

,,Jsem pozvaná na tu soutěž." pochlubila jsem se.

,,Soutěž?"

,,Ano, ta nejlepší v Japonsku. Bude tam velká konkurence, tak se musím snažit. Kreslí se tu mangy a je tam super výhra! Každý rok tam jezdí Tamika, ale letos jedu i já!" skákala jsem radostí skoro do stropu.

,,Aha, skvěle. Tak  jdi kreslit. Chceš něco koupit? Pastelky, barvy, nebo tužky?" ptala se.

,,Nevím, podívám se, co mám." vyšla jsem zase nahoru do pokoje. Ještě než jsem se stihla dotknout kliky, zakopla jsem o poslední schod. Rozmázla jsem se na podlaze a asi si zlomila nohu. Potom jsem naštvaně zakřičela, takže to muselo slyšet snad celé Japonsko. ,,KDO SEM DAL TY SCHODY??!!"