Spolužačka

42

,,Sakra Yori neblbni." sykl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval a odstrčila jsem ho stranou. Zadíval jsem se do země, protože mi bylo trapně. Proč jsem to udělal? Protože jsem prostě debil!

,,Nesnaž se mi říct, že bys to nechtěl." prohodil Yori a temně se usmál.

,,O-o to se ani nesnažím, a-ale...ne. Prostě ne." ukončil jsem rázně debatu a vyšel směrem domů.

,,No jak chceš." pokrčil rameny a šel za mnou.

O 10 minut později:

Došli jsme před náš dům a já šel ke dveřím s tím, že zazvoním, ale...v domě byla tma a na dveřích papír...

Přijedeme až zítra, musíme jít ještě něco řešit. Mei je u kamarádky na noc, takže se vrátí taky až ráno.

,,Kdo je Mei?" ozvalo se za mnou a já už vážně myslel, že ho zabiju.

,,Musíš mě pořád tak lekat?!" zakřičel jsem mu do xichtu. ,,Mei je sestra. A jak to tak vypadá, nemám kde spát, protože nemám klíče." řekl jsem naštvaně.

,,Aha...no...mohl bys přespat u nás." nabídl Yori. Jako vážně? Nádech, výdech...

,,Moc na výběr nemám, co?" jen zavrtěl hlavou. Ani nečekal na další odpověď a už mě táhl za paži pryč. Nejhorší bylo to, že běžel a Yori s Yukim jsou v běhu nejlepší z tohohle města...takže jsem málem asi pětkrát spadl, než jsme doběhli před velký dům s obrovskou zahradou. K domu vedl chodník a po jeho stranách byly malé zahradní světla a lavičky. Yori zastavil a pustil mě. Vyšli jsme po chodníku vpřed, ale pak mě zase málem šlehlo. Jeho rodina má na tohle asi talent...

Z čeho mě šlehlo? Tak aby ne, představte si, že jdete temnou zahradou uprostřed noci a najednou se někdo začne tiše smát. No kdo by se nelekl?

,,Ale ale ale, koho to tu máme?" uchechtl se Yuki, který ležel na zádech na lavičce. Měl jednu ruku pod hlavou a druhou položenou na očích, nohu přes nohu a na břiše rozečtenou knihu.

,,Nejsem tu dobrovolně." odsekl jsem.

,,Ale situaci to nijak nemění, no ne?" odkryl si oči a podíval se na mě.

,,Idiot." zašeptal jsem si pro sebe a šel jsem dál. Najednou něco začalo štěkat a vrčet a proti mě se vrhl velký, zuřivý, černý pes. ,,Kurva co to je?!" zakřičel jsem, ale než jsem stačil cokoliv udělat nebo aspoň utéct, Yori si stoupl přede mě a natáhl ruku směrem ke zvířeti.

,,Klid, Shi." zašeptal. Ten pes si sedl, vyplázl jazyk a podrbal se za uchem. ,,Tohle je nás miláček, Shi." představil nás Yuki, který pro změnu seděl na opěradle lavičky. Jelikož jsem nebyl schopný slova ani pohybu, Yori se rozhodl pro naprostou šílenost. Aby mě nějak dostal do domu, nabral mě do náruče a šel dál. 

,,Yori! Okamžitě mě pusť!" křičel mě.

,,Pištíš jak hysterka." uchechtl se a dál na to nereagoval. Jestli mě takhle někdo uvidí, můj život v tomhle městě končí. Naštvaně jsem se jím nechal dovláčet až dovnitř. Tam mě konečně pustil. Ten dům byl vážně velký. ,,Jdeme do pokoje." řekl a šel po schodech nahoru. Za ním se vydal Yuki a nakonec i já. Yuki se nahoře odpojil a šel do svého pokoje a já s Yorim do jeho.

,,Celkem útulný." uznal jsem. Byla tam postel, stůl, skříň a velká knihovna.

,,Hele, Takumi?" drkl do mě.

,,Hm?" zamulal jsem. Hned nato mě přitlačil ke zdi.

,,Předtím jsem neskončil." zazubil se a mě naskočila husí kůže. Jsem v hajzlu... Zvedl jsem prst, abych něco namítl, ale nestihl jsem to.

Přitiskl své rty na mé a na námitky mi nedal prostor. Ale...proč bych vlastně měl něco namítl? Nemůžu říct, že je to to, po čem toužím celý život, ale taky nemůžu říct, že se mi to nelíbí. Po chvíli jsem na to kašlal a začal jsem rty pohybovat tak, jako on. Pak se to proměnilo i v hru jazyků a my jsme nemohli přestat...

Nom...ehm...tadaaaaa!! :DD ten pocit, když se snažíte najít nějaký vhodný gif a na vás tam toho vyskočí tolik, že strávíte hodinu překlikáváním všech těch roztomilostí, než sem něco hodíte xDDD