Spolužačka

37

Setřela jsem si ze sebe sníh a sklonila se, abych si mohla taky udělat kuličku (pšt vy prasata xD). Tu jsem po něm hodila, ale než se k němu jen přiblížila, byl o několik metrů vedle. Sice se nemůže přemisťovat, ale přesto je neskutečně rychlý.

Něco mě praštilo do zad. Když jsem se otočila, uviděla jsem Hitomi, která se válela na zemi smíchy.

,,To není vtipné, ušatice!" dělala jsem asi pět sekund uraženou, ale pak jsem si představila, jak asi vypadám a okamžitě jsem napodobila Hitomi. Chlamaly jsme se tam jak kreténi dobrých deset minut a Kaito na nás zíral.

,,Holky...jste v pohodě?" zeptal se, když jsme se trochu uklidnily. Místo odpovědi jsem se ale začala zase smát a strhla jsem i Hitomi. ,,Sakra co vám kdo dal? Já chci taky!" uchechtl se.

,,Tobě už by to stejně nic neudělalo." vyprskla Hitomi v ještě větším záchvatu. Kaito se na ni otočil a s vražedným pohledem šel k ní. Využila jsem jeho nepozornosti a potichu jsem vstala. Pomalými kroky jsem se přiblížila až k němu a pak jsem mu skočila na záda. On to nečekal, takže pod mou vahou spadl obličejem do sněhu. Já na něm ležela v dalším záchvatu.

,,Haruko!" křikl po mě, ale pak se taky začal smát. Hitomi ještě nerozdýchala ani ten předchozí záchvat, takže jsme se teď všichni tři váleli smíchy ve sněhu jak zfetovaní.

,,Lidi, je vám něco?" ozval se někdo vedle nás. Zvedla jsem hlavu, ale hned jsem ztuhla. Když ostatní zjistili, kdo to je, taky ztichli.

,,Jen se bavíme. Jestli s tím máš nějaký problém, tak vypadni. Nikdo tě tu nechce." podal mu Kaito chladnou odpověď.

,,Haruko, nastydneš. Nemůžeš se jenom tak válet po zemi." řekl s předstíraným zájmem Takumi, ale pak se uchechtl a kopl do hroudy sněhu, který se mi rozprskl na obličeji.

,,Neměl bys být ve škole?" přidala se do rozhovoru Hitomi s vražedným pohledem.

,,A co ty, kočko? Nebo jsi na školu moc blbá, že do ní nechodíš?" vysmíval se dál.

,,Vypadni odsud imbecile." zavrčela jsem.

,,Co když ne?" naklonil hlavu na stranu. Už mě vážně štval. Vstala jsem a chtěla (se pokusit) mu něco udělat, ale zastavila mě Hitomu, která mi dala do ruky stočený řetěz. Na jeho konci byl ostrý hrot. Kaitemu donesla jeho nůž a ona se už svírala mezi prsty své dýky. Takumimu se mihl v očích strach, ale ne na dlouho. Jelikož tam pořád tak vypatlaně postával, chytila jsem řetěz za jeden konec a ten zbytek spadl na zem. Kaito se postavil za mě zamával na Takumiho nožem.

,,Vážně si myslíš, že vám uvěřím, že byste něco takového udělali?" uchechtl se ten idiot. To už jsem toho měla vážně dost a chtěla jsem mu něco udělat tou věcí v mé ruce, ale Kaito mě přidržel na místě a šel za ním on. Rychlím, rozhodným krokem se k němu přiblížil, zvedl jeho paži a vyhrnul mu rukáv. Přiložil k jeho ruce ten zubatý nůž a trhl rukou. Takumi zasyčel a sníh pod ním se zbarvil do červena.

,,Věř mi, že udělali." dodal a šel zase ke mě. Postavil se za mě a objal mě kolem pasu. ,,Jen tak mimochodem, víš, kolik lidí už jsem zabil?" prohodil potichu. Takumi sebou při slově zabil cukl.

,,Ne."

,,To já taky ne, ale bylo jich hodně." usmál se jakoby nic a přitiskl rty na můj krk.

,,Copak, jedna rána ti nestačila? Chceš jich víc?" Hitomi stála za Takumim a měla ruce opřené o jeho ramena, takže měl dobrý výhled na její dýky.

,,N-ne." vykoktal v šoku a stáhl si zpátky rukáv. Sklonil se, vyklouzl Hitomi a utíkal pryč. 

Kaito si mě otočil a přemístil se z krku na mé rty. Koutkem přivřeného oka jsem viděla, jak se na nás Hitomi culí, ale bylo mi to vcelku jedno. Vlastně je to ona, komu vděčím za to, že jsem si vzpomněla. 

,,Haru?" zašeptal do polibku. Zvědavě jsem zamručela. ,,Miluju tě." šeptl a přitiskl si mě pevněji k sobě.

Tak nějak jsem to věděla, ale nikdy to neřekl přímo. Bylo to sice primitivní, ale nečekané.

,,Já tebe taky." odpověděla jsem a zamotala mu prsty do vlasů.

,,Já vás tu nechám." řekla potichu Hitomi a natěšeně proklouzla do domu. Musela jsem se tomu pousmát.

Pak jsem ale slyšela ránu a ucítila ostrou bolest v boku.

,,Haruko!" křikl Kaito. Podlomila se mi kolena, ale Kaito mě pevně chytil. ,,Sakra člověče co děláte?!" zařval na nějakého muže, který s pistolí běžel pryč. ,,Hned jsem tady, vydrž. Hlavně nesmíš usnout." řekl rychle a běžel skoro rychlostí světla za ním. Skočil mu na záda, přidržel mu nůž u krku a trhl. Podřízl mu tepnu a pro jistotu mu ještě párkrát probodl záda. Tělo odnesl do domu a běžel zpátky ke mě. ,,Haruko vydrž. Za chvíli to možná bude dost bolet, ale musíš to vydržet, jestli chceš přežít." už jsem ho slyšela jen trochu, mizely mi smysly. Vzal mě do náruče a běžel někam do domu. Položil mě na stůl v nějaké místnosti...asi v kuchyni. Ten stůl byl kovový a studený.

Sundal mi bundu i šaty, takže jsem tam ležela jen v prádle a botách. Donesl nějakou kovovou, tenkou věc, která vypadala jako pinzeta.

,,Neměj mi to za zlé, ale musím vytáhnout ten náboj." Pak jsem ucítila šílenou bolest tam, kde mě předtím střelil ten magor. Štípalo to a pálilo, ale nemohla jsem křičet. Měla jsem úplně otupené smysly, jako bych nemohla ovládat vlastní tělo.

Po chvíli špárání se v mém boku vytáhl něco kovového a položil to vedle umyvadla. Pak rychle vyběhl někam pryč a donesl obvazy a podobné kraviny.

,,Můžeš se posadit?" zeptal se. Pokusila jsem se opřít alespoň o lokty a s velkou bolestí jsem to dokázala. Zatímco já jsem trpěla v polosedu, on mi omotával břicho obvazem. Když už přes něj neprosakovala žádná krev, odstřihl zbytek a konec tam nějak zamotal a já unaveně spadla na stůl. Točila se mi hlava a všechno mě strašně bolelo. Hlavně bok.

,,Všechno bude dobrý." usmál se. ,,Haru? Haruko, slyšíš mě? Haru!" to byla poslední věc, kterou jsem slyšela.

Taaaaak :DD omlouvám se, že teď dlouho nevyšla kapča, ale mám hodně učení, protože píšeme opravdu a doslova každý den. Někdy i dvě písemky denně, takže dneska místo toho, abych se šprtala biolu a němčinu tady objětuju Haruku :D

Prosím, nechte mě žít! xDDDDD