Spolužačka

21

Jen co jsem se otočila, přitlačil mě na strom, který byl za mnou. Nedovolil mi jakkoliv se pohnout.

,,Takumi-" chtěla jsem něco namítnout, ale už mi nedal možnost mluvit. Nemělo to šanci, jen bych mumlala do jeho pusy a nic by mi nerozuměl.

Asi po patnácti sekundách se odtáhl, usmál se a šel směrem ke škole. Já byla byzpochyby rudá jak rajče. Jen jsem tam tak stála a tupě zírala před sebe. K mému velkému nadšení se ozval zvonek a já musela v tomhle stavu do třídy.

Už jsem otevírala dveře školy, když se za mnou ozval hlas. ,,Takže já a Akeno ti nestačíme? Ty si budeš hrát i s tímhle?" na Kaitovu otázku jsem neměla odpověď. Otočila jsem se, abych něco namítla, ale on mi dal prst na pusu a tím mě umlčel. ,,Připadám si jako hračka. Když tě přestane bavit, prostě ji vyhodíš a najdeš si jinou."

,,Kaito, já-"

,,Ššš..." utišil mě, zavrtěl hlavou a zmizel.

,,Já nechtěla." zašeptala jsem do prázdna. Pak jsem ale musela rychle do třídy, kde seděl on.

Přetrpěla jsem sedět v lavici další hodinu a odpočítávala každou sekundu do zvonění, abych tu nemusela být s ním. Celou dobu mě pozoroval. Konečně se ozval zvonek a já vyběhla ze třídy na záchody. Zamkla jsem se v kabince, sedla si na zem a začala brečet. Naštěstí tam nikdo kromě mě nebyl.

Po deseti minutách jsem si utřela slzy, opláchla si obličej, chvíli počkala, až mi uschnou oči a pak jsem vyšla ze školy.

Takumi hrál jako vždycky odpoledne basket se svou partou. Dělala jsem, že ho nevidím a rychlou chůzí jsem prošla až na konec školního pozemku, kde bylo parkoviště a branka. Vzala jsem za kliku, vyšla na parkoviště a šla dál. Pak se ozvalo pištění gum, klakson a přede mnou se objevilo auto, které se řítilo přímo na mě. Už bylo jen kousek ode mě, když do mě někdo vrazil a já dopadla o dva metry dál.

,,O co se tu sakra pokoušíš? Chceš se zabít?!" vyčítal mi můj zachránce. Zvedla jsem hlavu a uviděla někoho, koho bych tady po té věci s Takumim nečekala.

,,Díky Kaito." pípla jsem.

,,Jsi celá?" ptal se už docela klidně.

,,Asi jo." pomohl mi vstát. Já pak udělala něco, co normálně nedělám.

,,Omlouvám se...já...já jsem nechtěla." objímala jsem ho a huhlala mu do hrudi. Po půl minutě konečně roztála přitiskl si mě k sobě.

,,To je v pořádku. A teď se pokus cestou domů nezabít, už se sem nemůžu znova vracet. Přijedu za dva dny." uchechtl se, odtáhl se a zmizel.

,,Hej, Haruko! Pojď si zahrát!" křičel na mě Takumi z hřiště.

,,Promiň!" křikla jsem a vydala se domů.

Chvíli jsem si hrála s kočkou, ale pak mě to přestalo bavit. Šla jsem ven, směrem k lesu. Tam jsem si sedla ke stromu a přemýšlela. Přemýšlela jsem nad Kaitem, Akenem a Takumim. Proč to musí být tak komplikované?

Slyšela jsem kroky. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla nějakou postavu. Abych zjistila, že je to Takumi, na to mi stačila sekunda. Hned jsem se schovala za tlustý kmen stromu, aby mě neviděl. Kroky se ale pořád přibližovaly. Najednou bylo ticho. Dlouhé tichi, které se mi nelíbilo.

,,Zase u stromu, jak ironické." kvikla jsem a nadskočila leknutím. Pak jsem si uvědomila, o co se tu pokouší, ale to už mi držel ruce nad hlavou.

,,Ne!" zavrtěla jsem hlavou, vytrhla mu své ruce a dala se na útěk. K mé smůle jsem ale zakopla a plácla sebou o kmen stromu. Pak už jsem nevnímala nic, jen tmu a Takumiho vyděšený hlas.

Tak jsem to stihla! :D ale není ti nic moc, protože píšu na mobilu a to mi moc nejde :/
No nic, tak dobrou noc :33 jinak, co si o tom myslíte vy? Jaký je Takumi? A co Kaito? Nebo raději Akeno??
Díky za vaše názory, miluju vás lidi x3