Spolužačka

12

Nějakým způsobem jsem si kapesník omotala kolem odřeniny a vyrazila vpřed. Pořád to bolelo, tak jsem musela kulhat. 

,,Můžu tě doprovodit?" málem jsem vyletěla z kůže. Vyděšeně jsem se podívala na Kiyoko.

,,Co tady krucinál děláš? Chceš mi způsobit infarkt?" 

,,Promiň." pípla a sklonila hlavu. ,,A taky se omlouvám za Kaitův výstup, on to tak nemyslel. Jen ještě není zvyklí že lidi můžeme pustit i ven." její hlas se zeslaboval, poslední slovo jsem skoro neslyšela.

,,Ne, to je v pořádku. Taky si na vás ještě musím zvyknout." usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

,,Nechceš k nám zajít někdy o víkendu? Nejlépe hned zítra, to budou po jídle."

,,Uvidím, možná ano." jít zpátky? Za Kaitem a spol.? Já se bojím!

,,Skvěle. Možná bych ti mohla představit i otce s matkou." 

,,Dobrý nápad. A nebudou se na mě zlobit?"

,,Proč by se zlobili? A chtěla bych ti něco říct." dodala sklesle.

,,Co?"

,,Víš, jsi vlastně moje jediná a první kamarádka. A byla jsem sobecká, já vím, ale použila jsem voo-doo, abych tě dostala do našeho světa. Za tvou ospalost jsem první den sice nemohla, ale pak už ano. Vytvořil se totiž nápad, že když tě nadobro uspím, možná tě bude jednodušší přijmout. Ale potom jsem toho začala litovat a navrátila jsem tě zpět do tvého světa, kam taky patříš. Je mi to líto, já...já...nechtěla jsem...bála jsem se, že když tě ztratím, nikoho už nenajdu. Chtěla jsem s tebou být pořád, promiň." vzlykala.

,,Nic se neděje. A neboj, ještě se nikam odejít nechystám." usmála jsem se na ni. Utřela si slzy a maličko pozvedla koutky.

,,Dobře. A zdá se, že bratříčkovi se líbíš." zavřela oči a zasmála se. Nebyl to smích, byl to cinkot.

,,Taky jsem si všimla." povzdechla jsem.

,,A s Kasumi už se tedy znáte, viď? Já říkala, že se jí podobá."

,,Ano, ale už to není ta stará dobrá Satu. I když možná je lepší, když se mi u ní nechce brečet. Teda alespoň ne z ní." zazubila jsem se.

,,Jsme tady." řekla a já si uvědomila, že stojíme před našim domem.

,,Jo, tak ahoj a díky za doprovod." zamávala jsem u dveří.

,,Nemáš za co a měj se." oplatila mi pozdrav, ale to už jsem pomalu zavírala dveře. Na zemi ležela vyvalená Fumiko, čekala, až ji někdo začne drbat.

,,No jo ty moje čičinko." vyhověla jsem jí a ona začala příst. 

,,Haru, ty už jsi doma?" zavolala máma

,,Jo." vzala jsem kočku do rukou a vyběhla do svého pokoje. Chvíli jsme se jen tak mazlily a pak jsem zničeho nic usnula.

Vzbudila jsem se zase v nemocnici. Co tady kruci dělám? Nade mnou se skláněl Saburo a díval se na mě. Vedle něj stála Kiyoko. Saki seděla na křesle.

,,Co to-" protřela jsem si ospale oči.

,,Hele, je vzhůru!" zavolal Saburo.

,,Super, jdu pro sestšičku." řekla Saki a nervózně odešla.

,,Dobré ráno." usmála se Kiyoko.

,,Dobré. Co se zase stalo?" podívala jsem se na ně.

,,Spala jsi celý víkend. Možná bys tady měla zůstat déle." poznamenal Saburo.

,,Á, Haruka je vzhůru!" sestřička vešla do pokoje a něco si zapsala. ,,Jak se cítíš?"

,,Ani teď nevím, ale spát se mi už nechce."

,,To je dobře. Chceš něco přinést?"

,,Ne, děkuji." usmála jsem se na ni, ona kývla a odešla.

,,Mohli byste nás prosím na chvíli nechat o samotě?" poprosila Kiyoko.

,,Jasně." šeptla Saki a odešla.

,,Haruko, tentokrát to já nebyla! Kaito mi vzal voo-doo, prý to dokončí! Já za to nemůžu, ale měla jsem si je víc hlídat. Neboj, už mi je hlídá Kasumi." 

,,Kaito? No nic, budu to tady muset zase nějak vydržet a přežít další injekce." při té představě mě zamrazilo.

Z pohledu Saki:

Nic horšího se nemohlo stát. Haruka nás vyhnala na chodbu, kde jsme byli jen my dva. Nechci, aby to zase skončilo trapasem.

,,Hele Saki, promiň za to minule. Jestli se něco stalo, mě to můžeš říct. Klidně mi řekni, že už mě nikdy nechceš ani vidět a já ti vyhovím. Řekni si o co chceš."

,,Já...já..." co mu mám na tohle říct?! ,,Mě nic není. Jsem v pořádku. Akorát trochu nervózní..."

,,Fajn. Takže na tebe teď nemám mluvit?"

,,Mě je to jedno." zalhala jsem.

,,Saki." přiblížil se ke mě nebezpečně blízko a chytil mi bradu tak, abych se mu dívala do očí.

,,Ano?"

,,Promiň." šeptl. Neznatelně jsem kývla. ,,A Saki?"

,,Ano?"

,,Miluju tě." nevěděla jsem, co na to mám říct. Kdybych mohla, utekla bych, ale on mi držel bradu a když viděl, že chci zdrhnout, pevně mi sevřel zápěstí. Musela jsem jen nehybně stát a dívat se mu do šedozeleých očí. Sakra holka, seber se! Nejsi přece srab! Poslechla jsem vnitřní hlas a udělala něco, co by ode mě nikdy nikdo nečekal. Ale bylo to něco, co jsem udělat chtěla. Vytrhla jsem mu bradu z ruky a zvedla se k němu blíž. Pochopil...

Z pohledu Haruky:

,,Tak ahoj a ještě jednou promiň." rozloučila se tiše Kiyoko a otevřela dveře.

,,Měj s-" zůstala jsem s otevřenou pusou zírat na chodbu. Divila jsem se, že Saki neutekla. Líbala se se Saburem! K mé smůle jsem zrovna teď musela kýchnout. Saburo se hned otočil, ale Saki si ho přitáhla zpátky. Kiyoko mi nervózně zamávala, zavřela dveře a odešla.