Spolužačka

23

Po chvíli jsem se odhodlala jít do jídelny. Už tam byli asi jen tři lidi. Vzala jsem si tác s obědem a šla si sednout na své obvyklé místo úplně vzadu. Dneska byly nějaké knedlíčky s ovocnou náplní. Když jsem se pustila do jídla, někdo praštil do stolu a opřel se o něj. Ani jsem se nepohnula, jen jsem k dotyčnému zvedla oči.

,,Jestli si myslíš, že se jen tak vzdám, tak jsi na omylu." zamračil se Takumi. On si snad nedá pokoj!

,,Co chceš?" nadzvedla jsem jedno obočí.

,,Dneska večer u mě, naši nejsou doma." zlomyslně se usmál.

,,Ne." vrátila jsem pohled zase dolů a pokračovala klidně v jídle. On mě ale chytil za zápěstí a přitáhl se tak blízko, že byl jeho obličej asi deset centimetrů od mého.

,,Jaktože ne?"zamračil se.

,,Taktože, teď mě laskavě nech se v klidu najíst." řekla jsem, jakoby nic.

,,Ty moc dobře víš, co se stane, když mě nebudeš poslouchat." ano, vím. Minule, když jsem něco odmítla mi zabil křečka a roztrhal skicák s mými nejhezčími obrázky. Moc dobře si to pamatuju.

,,Vím."

,,Tak proč si to děláš složitější?" pokrčila jsem rameny, odnesla oběd a vyšla ze školy. ,,Haru, neříkej mi, že jsem ti úplně lhostejný. Nevěřím ti to." pořád šel vedle mě, jako ocásek. Celkem mě to už štvalo. Zastavila jsem a dala mi prst před obličej.

,,Tak zaprvé, nikdy jsem to neřekla. Zadruhé, právě teď ti to říkám,  jsi mi úplně ukradený! A zatřetí, nech mě laskavě na pokoji!" vychrlila jsem na něj a rychle šla pryč. Když jsem prošla brankou, rozběhla jsem se. Už ho nechci ani vidět, děsí mě.

Běžela jsem co nejrychleji domů, málem mě srazilo pár aut. Pak jsem do někoho narazila a padala dozadu, ale jeho jeho ledová ruka mě chytila dřív, než jsem skončila na zemi. Podívala jsem se, kdo to je. Pak jsem ho bez rozmýšlení objala a rozbrečela se. Kaito mě pevně přitiskl k sobě a mě se ulevilo. Byla jsem zase v bezpečí.

,,Jsi v pořádku?" zeptal se mě, když jsem se uklidnila.

,,Už jo."

,,Dobře. A co se ti stalo?"

,,Takumi." víc jsem ze sebe nedostala.

,,Dotkl se tě?" ptal se naštvaně. Když jsem kývla, vzal mě za ruku a někam běžel.

...

,,Myslel jsem, že jsem to řekl dost jasně." zasyčel Kaito, když stál asi deset metrů od Takumiho. Mě schovával za záda, ale já zpoza něj zvědavě vykukovala.

,,A to si jako fakt myslíš, že se jen tak vzdám?" uchechtl se.

,,Ne." uznal nakonec. ,,Ale varoval jsem tě." chtěl se proti němu rozběhnout, ale já se před něj postavila a nedovolila mu to. Podíval se na mě. Proč zastavil? Mohl mě klidně přeskočit nebo se "teleportovat". 

,,Kaito, nech toho. Prosím." zašeptala jsem. Ještě chvíli se na mě díval, pak mě vzal kolem pasu a šli jsme pryč. 

Zavedl mě do té velké místnosti v jejich domě.  Už jsem věděla, co mám dělat. Jako vždycky jsem si sundala kabát, vzala bič a šla se postavit na druhou stranu místnosti. On mě ale chytil za zápěstí, takže jsem nemohla jít.

,,Myslíš, že jsi tu kvůli tomu?" zašeptal mi do ucha. ,,Omyl." uchechtl se. Pak mě odstrčil ke zdi a já o ni narazila zády. Dal si ruce vedle mé hlavy, z každé strany jednu. ,,Dneska mi to nestačilo." usmál se a najednou byl jeho obličej nebezpečně blízko.

Jak já vás ráda takhle napínám :D
A teď se vás ptám, má to pokračovat nebo má Haru zdrhnout? :D
Jo a taky chci poprosit CallMeUndertaker, jestli by mi nepomohla...však ona už ví s čím :D (Máš povolení dát si o tom na svůj profil celou knížku, půjčím ti postavy :3)