Spolužačka

25

Procházeli jsme se městem, až jsme došli do parku. Sedli jsme si na lavičku a povídali si o našich nudných životech (to o Takumim a Kaitovi vědět nemusel) a pak jsme se začali hádat, která příchuť zmrzliny je lepší.

,,Ehm...Haruko?" podíval se na mě po chvilce ticha.

,,Ano?"

,,Nechtěla bys zajít třeba do Sushi baru?"

,,Proč ne?" usmála jsem se a vstala z lavičky. Ano, byla jsem přežraná, ale kdo řekl, že budu ještě jíst?

Akeno mě následoval a po cestě mi kladl otázky ohledně rodiny Sakuri. Když jsme zrovna procházeli zasněženou alejí, zastavil se. Nikdo kolem nás nebyl, jakoby všichni vymřeli.

,,Haruko?" udělal nerozhodný krok ke mě. Jen jsem ho zmateně sledovala, jak se pomalu ale jistě přibližuje, až na mě byl skoro nalepený.

,,Akeno, nech toho." řekla jsem roztřeseným hlasem. Zavrtěl hlavou a chytil mě za ruku. ,,Ake, dost!" zasyčela jsem nervózně. Chtěla jsem couvnout, ale dřív, než jsem se stačila pohnout, mě chytil kolem pasu, takže jsem neměla šanci zdrhnout. Držel mě až moc pevně. ,,Akeno, opravdu přestaň." snažila jsem se znít pevně a přesvědčeně, ale klepal se mi hlas.

,,Ty imbecile nesahej mi na ni!" vykřikl někdo za námi, ale to už Ake visel za bundu na větvi stromu. ,,Řekl sis o to." namítl Kaito už trochu klidněji.

,,Kaito, sundej ho." řekla jsem, když jsem byla zase v pohodě.

,,On se z tama nějak dostane." uchechtl se.

,,Dej ho dolů!" stála jsem si za svým.

,,Dobře, ale jestli se tohle bude opakovat, zlomím mu vaz." hbitě a rychle se vyhoupal po větvích až k té, kterou obýval Akeno. Vyhákl ho a seskočil i s ním dolů. Tam ho pustil, takže spadl na zem.

,,Co má tohle sakra znamenat?!" procedil mezi zuby, když vstal.

,,Došlo tu k menšímu nedorozumění, Haruka je už zadaná." zasyčel na něj Kaito.

,,Vyřešila bych si to i sama, nemusíš mi pořád dělat chůvu." zašeptala jsem se zavřenýma očima. Snažila jsem se vypadat dost klidně a vyrovnaně na to, abych trochu uvolnila atmosféru.

,,Ale-" Kaito chtěl něco namítnout, ale já mu dala prst před pusu a tím jsem ho utišila.

,,Pojďme domů." navrhla jsem tiše, otočila jsem se a šla jsem. Po chvíli se ke mě přidal i Kaito. 

...

Došly jsme k jejich domu a zamířili jako vždy do velké místnosti. Zahodila jsem kabát, vzala bič a postavila se na své obvyklé místo. Kaito se ušklíbl a zhasnul světla. Šly vidět jen jeho rudě svítící oči, které se pohybovaly tak rychle, že jsem ztrácela orientaci. Už jsem se ale začínala zlepšovat, jednou jsem ho dokonce málem porazila. 

Ty červené světýlka se pořád přibližovaly. Když byl pár metrů ode mě, švihla jsem bičem a on vyskočil. Než stačil dopadnout na mě, obmotala jsem ho ve vzduchu bičem, přičemž zmizel a objevil se zase na druhé straně. Pak ale zase blikl a najednou stál za mnou. Už jsem ve tmě trochu rozeznávala i jeho obrysy. Chtěl mi podkopnout nohy, ale já jsem vyskočila a dopadla na něj.

Za normálních okolností by zase zmizel a objevil se jinde, ale on zůstal. Klečela jsem nad ním a viděla jsem tlumený lesk jeho zubů v širokém úsměvu. V mžiku jsem ležela na zemi a tentokrát byl on nade mnou. Naklonil hlavu na stranu.

,,Slez ze mě." zavrčela jsem.

,,Neslezu." uchechtl se. ,,Je to jako bys mi říkala, ať se na tebe vykašlu a jdu za jinou."

,,Tak to teda není."

,,Hm...možná ne. Ale co s tím uděláš? Nic. Jsi bezmocná, jsi moje. Jenom moje." zašeptal. Najednou byl jeho obličej kousek od mého. Dotkl se studenými prsty mých rtů.

,,Kaito?" zašeptala jsem. 

,,Hm?" nepřestával ve skenování mé pusy svými prsty.

,,Pokud mě budeš takhle ovládat, nebudu už moci dneska dál trénovat."

,,A víš, že mi to ani moc nevadí?" usmál se. ,,Počkáš sekundu?" kývla jsem a on ze mě slezl. Rozsvítilo se světlo a on byl zase nade mnou. Jeho obličej se pořád přibližoval, až se o mě opíral čelem. Pak si ukradl mé rty a začal se mnou nezvladatelně manipulovat. Byla jsem jeho loutka, naprosto bezmocná. Ale ani jsem nechtěla mít žádnou moc, takhle se mi to líbilo. Kaito, na pohled neoblomný zabiják, umí být neskutečně jemný...

Po chvíli se odtáhl a podíval se na mě. Zazněly hodiny, odbívající deset hodin večer.

,,Je pozdě, měla bych jít domů." zašeptala jsem.

,,Nechceš tady přespat?"

,,Já nevím..."

,,Jsou vaši doma?"

,,Ne." pípla jsem.

,,A kdy se vrátí?"

,,Asi za dva dny." zamyslela jsem se. Máma jela za prací. A tátu nemám.

,,Takže jim to určitě vadit nebude." zazubil se, vstal a podal mi ruku. Povzdechla jsem a nechala se jím dotáhnout nahoru do jeho pokoje.

,,Ale jenom přespat, nic víc." napomenula jsem ho a obsadila jeho postel.

,,Tak dobře, no..." dělal zklamaného, ale hned na to se zase uculil a lehl si vedle mě. Objal mě a já se pomalu potápěla do světa sladkého spánku.

Tak jsem to stihla, jeej :D