Spolužačka

32

,,Kaito! Kaitooooo! Přestaň! Nic tím nespravíš! Ty snad stojíš o to, abych zapomněla?!" vřískala jsem na něj a držela si hlavu.

,,Ne. Ale pro tebe to bude lepší." řekl naprosto klidně.

,,Nebude." zašeptala jsem a rozbrečela se.

...

Prudce jsem se zvedla do sedu a rozdýchávala ten šok. Byla jsem ve svém pokoji v posteli. Utřela jsem si čelo od potu a rozsvítila noční lampičku. Byl to jen sen?

Chtěla jsem si vzpomenout, co se v tom "snu" vlastně stalo. Ale pamatovala jsem si jen útržky. Kdykoliv jsem se snažila vyhrabat ten zbytek, strašně mě bolela hlava. Podívala jsem se na hodiny. Jsou dvě hodiny ráno, měla bych jít ještě spát.

Zahrabala jsem se do peřiny a zavřela oči. Něco mi tu ale nesedělo...cítila jsem se...nepohodlně a těsně. Uvědomila jsem si, že mám na sobě Kiyokiny korzetové šaty. A kruci...

Řekla jsem si, že to vyřeším ráno. Převlékla jsem se do pyžama, zalezla do postele, zhasla a usnula.

O týden později:

Všichni se mě ve škole ptali, kde je Kaito. Ale já nevím, kdo to je, tak jak bych mohla vědět, kde je? Ale když někdo řekne to jméno, něco mi to připomíná. A od té doby, co jsem poprvé řekla, že ho neznám, mě začal Takumi otravovat ještě víc. Pořád za mnou leze a vždycky je až nepříjemně blízko.

Kaito...kdo to může být? A proč jen vzpomínka na to jméno tak bolí? Přemýšlela jsem nad tím celý týden. Ani jsem si nevšimla, že už je zase sobota.

Ležím v posteli a přemýšlím. Nevnímám nic, kromě mých myšlenek a zvonku. Počkat, zvonku? Seběhla jsem schody, přičemž jsem si stihla skopnout palec a otevřela jsem dveře. Takumi beze slova prošel kolem mě a posadil se na židli v kuchyni. Neřešila jsem to a šla jsem zpátky do postele.

Moment. Takumi je v mé kuchyni? Co tam sakra dělá?! Než jsem stihla vyběhnout, seděl na mé posteli.

,,Vypadni z mého domu!" zavrčela jsem.

,,Proč?"

,,To je pitomá otázka." protočila jsem očima, zkopla ho z postele, zachumlala se do peřiny a zavřela oči. Když jsem neslyšela žádné zabouchnutí dveří nebo kroky, otevřela jsem oči a myslela jsem, že ho snad zabiju. Skláněl se nade mnou a jeho obličej byl jen kousek od mého ,,Takumi vypadni odsud." řekla jsem nervózně.

,,Nechce se mi." ďábelsky se usmál a a přidržel mi ruce vedle hlavy, z každé strany jednu. Pro jistotu si na mě obkročmo sedl, takže jsem se nemohla ani pohnout.

,,Přestaň." zakňučela jsem, bezpochybně červenější než opičí zadek.

,,Ne." zasyčel a přiblížil se k mému krku. Dotkl se ho zuby a jemně mě kousl. Pak ránu olízl a políbil. Rty si našel cestičku podél spodní čelisti až k mým rtům, na které se bez meškání vrhl. Automaticky jsem pootevřela pusu, abych vznesla námitku, ale nějak mi nedošlo že s plnou pusou se mluví špatně. On toho samozřejmě využil a začal si hrát s mým jazykem.

Tomuhle už se nevyhnu, musím to nějak přežít. Někoho mi to připomnělo...někoho, koho jsem milovala...ale nevěděla jsem, koho.