Spolužačka

34

Zase pohled Haruky:

Už tři hodiny se jen tak válím na gauči a nemám co dělat. Máma jela zase někam s její třídou, tentokrát na celý měsíc. Takže tady jen tak sedím a drbu Fumiko, která mi tu přede jak motorovka a je jí očividně jedno, že mě to absolutně nebaví.

...

Probudila jsem se na gauči s kočkou na klíně. Super, takže jsem včera prospala celý den? Mám děsný hlad.

Sešla jsem s tím, že se najím, ale ozval se zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stála Kiyoko.

,,Obleč se, jdeme do města." zašeptala.

,,Počkej, já mám hlad!"

,,Obleč se a jdeme." zdůraznila. S nějakým nelidským pazvukem jsem se odplazila do pokoje, převlékla jsem se, umyla si zuby a šla zase dolů. Tam jsem na sebe hodila nějaký tlustý svetr a zimní boty.

,,Fajn." zamumlala jsem a i s klíči vyrazila. ,,A kam že to vlastně jdeme?"

,,Najíst se, pokecat, prostě do města." řekla tak potichu, že ji skoro nešlo slyšet.

,,Najíst? Tak to půjdeme rychleji." uznala jsem a zrychlila jsem krok.

...

,,Konečně, vysvobození!" rozplývala jsem se nad talířem plném knedlíčků s borůvkami. Házela jsem je do sebe rychlostí blesku, přičemž mě Kiyoko nezaujatě pozorovala. Když jsem konečně dojedla, podívala jsem se na ni a pokrčila rameny. Ten její znuděný výraz..

,,Můžu?" zeptala se. Jen jsem kývla. ,,Řeknu ti jedno jméno a ty mi řekneš první věc, která tě napadne, dobře?" zase jsem přikývla. ,,Kaito."

Ponořila jsem se do říše myšlenek. Strašně mě bolela hlava a kolem mě vířily různé myšlenky a vzpomínky. Ale jediné, co jsem si pamatovala k tomu jménu byl nějaký zubatý nůž...

,,Nůž. Takový ten zubatý, kterým se krájí dorty. Nebo alespoň něco na ten způsob." řekla jsem a dál zírala do blba.

,,Nevíš, proč tě napadlo zrovna tohle?"

,,Nemám ani tušení." odpověděla jsem otupěle.

,,Nejspíš ti nechal nějaké vzpomínky..."

,,Můžeš prosím mluvit hlasitěji?" poprosila jsem ji.

,,To neřeš. A co když ti popíšu osobu s bílou kůží a vlasy, červenýma očima a tetováním skoro po celém těle?" vyptávala se dál.

,,Něco mi to říká, ale nevím, co." zavrtěla jsem hlavou.

,,Zkus si vzpomenout. Musíš." šeptla.

,,Dobře." snažila jsem se najít jakoukoliv nápovědu, ale když se mi už vybavoval nějaký rozmazaný obraz, málem mi vybouchla hlava bolestí a já zase zapomněla. ,,Au." sykla jsem.

,,Mám způsob, jak ti ty vzpomínky vrátit. Ale zaprvé, bolelo by to víc, než když ti je vzal. A zadruhé se pro ně nemám jak dostat, protože je hlídá jako oko v hlavě."

,,O čem to sakra mluvíš?" uchechtla jsem se.

,,O Kaitovi."

,,Kdo to je? Všichni se mě na něj ptají a to jméno mi něco říká, ale nevím, co."

,,Kdybych ti to řekla, mohla bych ti jistým způsobem ublížit." vysvětlila mi.

,,Cože?" zírala jsem na ni nechápavě.

,,Mám tu ale fotku." podala mi mobil, ve kterém měla fotku nějakého kluka. Začalo se mi něco vybavovat. Pomalu, ale jistě.