Spolužačka

44

Zase z pohledu Haruky:

Všichni na mě hleděli jako na svatého racka a nikdo nehnul ani mrvou.

,,Hehe..." šeptla jsem a nervózně se pousmála, ale vypadalo to spíš jakobych si chtěla na jedné straně pusy vytlačit zuby a dásně a na druhé sežrat ret.

,,Haru...budu k tobě upřímný. Začínám se tě vážně bát." prohodil Kaito, načež se usmál. ,,Ti dva tu ale zavazí..." hodil na ně znuděný pohled. Došel k nim, zvedl je a hodil několik kilometrů daleko. Už jen chyběla ta hvězdička na obloze jako v Pokémonech a bylo by to komplet.

,,Neříkalas, že tvoje máma je teď na dlouhou dobu pryč?" šeptla Kiyoko. Kývla jsem. Kiyo se podívala na své rodiče. Když kývli, pokračovala. ,,Chci abys tu s námi zůstala."

,,P-počkej, to nejde! Mám doma kočku a spoustu věcí a...a..." začala jsem to zamlouvat. To přece nepřipadá v úvahu! Nemůžu se sem jen tak nastěhovat. Chtěla jsem se vztyčeným prstem vznést další námitky, ale Kaito mi dal prst na pusu a tím mě umlčel.

,,Tak zaprvé, málem jsi umřela. A to dokonce dvakrát! Zadruhé, kočku můžeš vzít s sebou. Katana má taky kočku, možná si budou rozumět. Zatřetí, neboj, nepokusím se tě znásilnit..." udal tři důvody, proč bych tam měla být a já to chvíli zvažovala. ,,...Možná" dodal. Hodila jsem po něm vražedný pohled. Pokrčil rameny, uchechtl se a šel pomoct Hikaruovi, který byl docela dost poškrábaný a odřený. Když jsem si toho všimla, rozběhla jsem se za ním taky.

,,Bolí to moc?" zeptala jsem se. Jen se uchechtl.

,,Démoni a polodémoni mají vysoké regenerační schopnosti. Do zítřka budou všichni zase celí." řekl mi (velice brzo) Kaito. Kývla jsem a šla jsem za Izamu, která se opírala o zeď domu s hlubokou řeznou ránou na paži. Když mi naznačila, že je v pořádku, obešla jsem i ostatní. Ale někdo tam chyběl.

,,Kde je Chiko?" zeptala jsem se. Nikdo neodpovídal, jen pokrčili rameny nebo zavrtěli hlavou. ,,Chiko? Chiko!" volala jsem. Obešla jsem celý dům, až jsem došla k malému kopečku za domem. Na něm stála postava v černých šatech, bílou kůží a svítivě zelenou aurou. ,,Chiko?" pomalu jsem vyťapkala za ní. Měla zakloněnou hlavu a na zavřené oční víčka jí padaly sněhové vločky. Stála úplně na vrcholu a pod námi byl menší sráz.

Pak skočila.

,,Chiko!" vykřikla jsem a natáhla ruku. Když jsem se ale sklonila, neviděla jsem nic víc, než kameny.

,,Máš to tak jednoduché." ozvalo se za mnou a mě málem kleplo.

,,C-cože?" otočila jsem se nechápavě na Chiko.

,,Kdybys skočila ty, už by ses nevrátila. Nemám pravdu?" jen jsem kývla. ,,Být polodémon má i své nevýhody. Odchod není tak jednoduchý." mluvila dál. Pak sklopila hlavu, otočila se a tiše odešla. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Co by se stalo, kdybych teď skočila?..

Stála jsem bosky ve sněhu a studený vítr si pohrával s mými vlasy a šaty. Ne, nenapadlo mě vzít si boty nebo kabát. Ale nebyla mi zima. Zhluboka jsem se nadechla chladného vzduchu a nechala ho proudit mými myšlenkami. Když všechny vyhnal z mé hlavy, udělala jsem krok vzad. Roztáhla jsem ruce a nechala své tělo spadnout dozadu. Padala jsem spolu se sněhovými vločkami bezvládně na zem. Ani nevím, proč. Prostě jsem chtěla.

Strašně se omlouvám za předchozí neaktivitu, ale už jsem zase zpět :3