Spolužačka

15

Pořád pohled Akeneho:

Už je večer a Haruka se pořád neprobouzí. Neměl bych zavolat sestru? Ne, nebudu rušit, třeba je jen unavená. Vtom do místnosti vtrhl nějaký kluk s bílými vlasy, červenýma očima a tetováním po celém těle. Vzal Haru do náruče a chystal se odejít.

,,Kdo jsi a co sní sakra děláš?!" zastavil jsem ho.

,,Jsem Sakuri Kaito a právě unáším Haruku. Měj se." mrkl jedním okem, vyplázl jazyk a zmizel.

,,Počkej ty hajzle! Nech ji tady! Ona nikam-" vyběhl jsem na chodbu, ale ta byla prázdná. Šel jsem tedy směrem k východu, snad ho najdu po cestě. Ale asi se někam vypařil, není tu. Šel jsem tedy za zdravotní sestrou, která má Haru na starost. ,,Dobrý den." upozornil jsem na sebe, protože sestra si něco zapisovala do počítače.

,,Oh, ahoj. Děje se něco?" usmála se.

,,No, vlastně ano. Haruku unesli."

,,Cože?!" rychle vstala ze židle a běžela do našeho pokoje. Když uviděla prázdnou postel, běžela zase zpátky a cestou to roznesla snad po všech doktorech a sestrách, které potkala. Nakonec skončila u ředitele nemocnice a řekla to i jemu. Já šel poslušně s ní.

,,Cože?!" reakce ředitele byla stejná, jako sestry a všech ostatních.

,,Nějaký chlápek s bílýma vlasama, červenýma očima a tetováním unesl Seen Haruku. Jmenuje se Sakuri Kaito." řekl jsem znuděně.

,,Tak to se musí okamžitě nahlásit. Sestro, zavolejte na policii."

Pohled Haruky:

Vzbudila jsem se v temném pokoji, kde to páchlo shnilým masem a zaschlou krví. Ve tmě se najednou zaleskly červené oči. Dívaly se na mě.

,,Haruko?" šeptl Kaito.

,,Cos to udělal? Dones mě zpátky!" začala jsem křičet. Chtěla jsem zvednout ruce a jednu mu fláknout, ale byly připoutané k posteli. ,,Pusť mě." kňourla jsem. On jenom mlčel a dál se na mě díval přivřenýma očima. Tentokrát byly ale smutné, ne jako obvykle. Vždycky jsem v nich viděla jen hrubost a agresivitu, myslela jsem, že jiný být neumí. Uklidnila jsem se a on konečně pokračoval.

,,Haruko, promiň." řekl a zavřel oči, které byly to jediné, co jsem před tím viděla. Teď tu byla zase jen černočerná tma. Pak se ale dvě zářivě červené světýlka zase objevily, ale plné slz. Kaito rozsvítil světlo a já jsem se uviděla v rozbitém zrcadle na konci jeho pokoje.

,,Co se to-" víc jsem ze sebe při pohledu na své zmrzačené tělo nedostala. Všude jsem byla pořezaná nebo pokousaná, někde dokonce i podrápaná.

,,Fakt promiň, už to neudělám."

,,Proč jsi to udělal?" zeptala jsem se vyjeveně.

,,Jsem démon...totiž...polodémon. My nejsme ti hodní. Je to vlastně moje povinnost. Snažíme se chovat civilizovaně, ale někdy nás ovládne naše temné Já a my nemůžeme nic dělat." vysvětlil.

,,Ale Kaito-"

,,Promiň." přerušil mě. Mlčela jsem. Dotkla jsem se jedné rány a sykla bolestí. Byla asi centimetr hluboká a čtyři centimetry dlouhá. Nadechla jsem se, abych vykřikla, ale on mi ucpal pusu. ,,Haruko, tohle se nikdo nesmí dozvědět! Rozumíš? Hlavně ne můj otec nebo kdokoli z mé rodiny!" zmateně jsem kývla a on sundal ruku z mé pusy a uvolnil mě z provazů. Natáhla jsem se a dala mu takovou facku, že se mu doslova otočila hlava kolem dokola. Rána se mu ale hned zahojila. Někdo zaklepal na dveře.

,,Kaito, potřebuji si něco půjčit." ozval se Hikaruho hlas.

,,Hned jsem tam!" zavolal. ,,Nikam nechoď." zašeptal a zmizel. Na místě, kde předtím stál, šla vidět mlha. Něco tam chvíli řešili, dokud se Hikaru nezasekl. ,,Hikaru? Brácha si v pohodě?"

,,Ten pach znám." řekl zamyšleně.

,,Jaký pach?" Kaito dělal jakoby nic.

,,Její pach." v tu chvíli se z dalšího hloučku mlhy vynořil Hikaru a díval se na mě. Po chvíli se mu zvedl koutek v náznaku úsměvu. Na chvíli někam zmizel, ale hned se vrátil i s velkým mečem. Kaito rychle doběhl ke svému noži a postavil se přede mě.

,,Hikaru ne, to nesmíš!" snažil se mě bránit.

,,Kiyoko!" zakřičela jsem. V tu chvíli se mezi těma dvěma objevila moje kamarádka a při pohledu na mě se zděsila.

,,Haruko, co se ti to stalo?"

,,Můžu za to já, omlouvám se. Ale teď je tu o něco závažnější problém." Kaito ukázal nožem na svého bratra.

,,Zkus se jí jen dotknout a utopím tě, rozsekám tě na kousky, spálím, dám zase dohromady, rozřežu motorovou pilou, zase spálím a prach vysypu do Tichého oceánu!" zařvala na Hikarua, přičemž mě objala a teleportovala se do nějaké staré budovy. V pokoji po nás zbyl jen obláček mlhy. Pak jsem si ale všimla, že před budovou stojí policejní auta a za námi jsou poldové, nemocniční sestry, ředitel nemocnice a...

,,Co tu sakra děláš, Akeno?"