Spolužačka

35

Došla jsem domů a přemýšlela. Přemýšlela jsem nad Kaitem. Kdo to sakra může být? A co to Kiyo mlela o vzpomínkách, nebezpečí a tak?

Přemýšlela jsem nad tím tak moc, až jsem z toho usnula. Poslední dobou spím celkem dost.

Zdál se mi sen. Seděla jsem na zemi ve velké místnosti v Kiyokiném domě. Všude kolem byly krvavé fleky, prach a špína. Byla tam tma a jediné světlo byl kruh kolem mě. Na druhé straně té místnosti jsem viděla dvě červené světýlka. Po chvíli mi došlo, že jsou to oči. Ty oči se pořád přibližovaly, až se v tom světelném kruhu vynořila postava.

,,Stýskalo se mi." řekl ten kluk, klekl si přede mě a chytil mě za zátylek. Pak se přitáhl a...

Vzbudilo mě otravné pípání mého budíku. Já ale teď nemohla do školy, došlo mi totiž, co se stalo. Začínám si vzpomínat. Zničeho nic mě tak strašně rozbolela hlava, že jsem si myslela, že se mi roztříští na milion kousků. Došla jsem k mému stolu, abych si mohla poznamenat ten sen a později si všechno nějak srovnat, ale bylo na něm něco, co jsem tam předtím neviděla. Skleněná kulička. Něco mi říkalo, ať ji neberu, ale ta zvědavější stránka mého já tvrdila opak.

,,Vem si ji." ozval se za mnou hlas Hitomi, Kiyokiny sestry. Otočila jsem se za hlasem, ale nikdo tam nebyl. Dál jsem tedy zírala na skleněnku. Cítila jsem něco zvláštního, něco víc, než jen bolest hlavy. Čím blíž jsem k ní měla ruku, tím víc mě pálily i studily zároveň konečky prstů. Vzala jsem ji do ruky.

Okamžitě jsem se svalila na zem v obrovských bolestech a křečích, ale věděla jsem, že tu kuličku nesmím pustit. Křečovitě jsem ji svírala v ruce, která byla v jednom ohni a zároveň strašně studila Celé tělo mě obrovsky bodalo a mě se do očí draly slzy. Syčela jsem a křičela, snažila se nějak tu bolest utišit, ale nešlo to. Nejvíc mě bolela hlava. Začaly se mi obrovskou rychlostí přehrávat moje vzpomínky. Když mi hlavou proběhla poslední, bolest utichla. Strašně jsem se klepala a choulila se v klubíčku.

,,Kaito." šeptla jsem pro sebe a rychle se rozklepanýma rukama oblékla. Nazula jsem nějaké náhodné boty a kašlala jsem na mikinu nebo bundu, prostě jsem jen v krátkých šatech vyběhla z domu. Běžela jsem jako o život, cestou jsem zakopávala a vrážela do lidí. Párkrát jsem spadla do studeného sněhu, ale hned jsem se zvedla a bez remcání jsem běžela dál. Do obličeje mi padaly sněhové vločky. Lidé mi nadávali a zvedali prostředníčky, když jsem jim proběhla těsně před autem, ale na tom mi teď nezáleželo.

Rozrazila jsem velké, těžké dveře Kiyokiného domu. 

,,Kaito!" křičela jsem jak nejhlasitěji to šlo. Vyběhla jsem schody, a z posledních sil jsem se dotkla kliky starých dřevěných dveří. Pak jsem se svalila na zem a myslela jsem, že umřu. Byla mi strašná zima, všechno mě bolelo a byla jsem hrozně vysílená. Přece jen, je to cesta na půl hodinu a já jsem tu byla za pět minut. Seděla jsem na zemi a opírala se o zeď vedle dveří.

Někdo otevřel. Okamžitě mě vzal svýma ledovýma rukama a položil mě na postel ve svém pokoji.

,,Ka-Kaito." koktala jsem vysíleně a zmateně.

,,Ššš, všechno bude dobrý. Jsem tady." utěšoval mě a kolíbal mě v náruči. Do očí se mi natlačily slzy, která po chvíli tekly po Kaiteho hrudi. Stiskl mě pevněji a políbil mě do vlasů. ,,Už je to v pořádku." zašeptal a já se i přes slzy musela usmát.

Taaaak :D myslela jsem, že vás potrápím trochu dýl, ale to bych už nepřežila ani já xD když mě tak strašně chyběl x33