Spolužačka

28

Zase pohled Haruky:

Konečně přestávka! Vyšla jsem ze třídy a nasměrovala si to na střechu. Posadila jsem se a sledovala okolí školy. Najednou začalo sněžit. Sněžilo tak moc, že nešlo skoro nic vidět. Zezadu se mě dotkla něčí ledová ruka a já málem dostala leknutím infarkt.

,,Kaito!" zavrčela jsem.

,,Promiň. Na, tohle bys měla mít vždycky u sebe. Nemůžu tě tady vidět tak bezbrannou." natáhl ke mě ruku s dýkou. Vzala jsem si ji a začala ji prohlížet. Byla na ní vyrytá růže a nějaké ornamenty. ,,Schovej si ji někam, kde ji budeš mít vždycky po ruce. Třeba jako já." vysvlékl si bundu, ve které se zalesklo asi třicet nožů.

,,Dobře." pípla jsem a dala si dýku za opasek. ,,A Kaito?"

,,Hm?"

,,Nemusíš mě tak hlídat, umím se o sebe postarat. Klukům stačí pár facek a kopanec na citlivé místo, nemusíš je věšet na strom jako vánoční ozdoby."

,,Dobře." uchechtl se a sedl si vedle mě.,,Hele, teď sem asi nikdo nevidí, co?"

,,Kaito, ne." ukončila jsem rázně debatu na jeho oblíbené téma, kterému říkal Akce-párek v rohlíku. Naklonil se k mému uchu.

,,Proč ne?" zašeptal.

,,Protože ne, konec debaty." cítila jsem, že už zase rudnu.

,,Ne není důvod." otravoval dál.

,,Ale je to dost srozumitelná odpověď. Chceš to říct italsky, když tomu nerozumíš?" ohradila jsem se.

,,To by nepomohlo."

,,To není můj problém." Vstala jsem a sešla raději dovnitř. On byl ale v mžiku u mě a držel mě pevně kolem pasu.

,,Máš proti mě snad něco?" dělal smutného.

,,To ne, ale-" než jsem to dořekla, objevili jsme se v nějaké zamčené místnosti. Jasně, sklad pro uklízečky. K mé smůle mě odsud neměl nikdo jak dostat, protože zaprvé bylo zamčeno a zadruhé, uklízečky sem chodí až po škole. ,,Kaito, nech toho." zaškemrala jsem.

,,Co když nenechám?" jemně mě kousl do krku. Sáhla jsem za opasek a vytáhla dýku, ale on mi hned chytil zápěstí a já mu nemohla nic udělat. Zezadu mě žduchl, takže jsem narazila do zdi té malé místnosti. Rychle jsem se otočila, takže jsem byla zády nalepená na studenou zeď. Kaito stál těsně přede mnou a po chvíli byl se mnou ve stejné blízkosti, jako ta zeď. Opřel si o mě čelo a zavřel oči.

Ozval se zvonek. Kaito praštil naštvaně do zdi vedle mé hlavy a najednou jsme byli před naší třídou. Rozzuřeně rozrazil dveře a šel si sednout. Já byla bezpochyby abnormálně červená, ale do třídy jsem musela. Rychle jsem docupitala na své místo a zakryla si obličej učebnicí.

,,Děje se něco?" strachovala se Kiyo. Jen jsem zakroutila hlavou, protože hlas by se mi dost klepal. ,,Vážně si myslíš, že ti uvěřím?" nadzvedla jedno obočí.

,,J-já..." koktala jsem.

,,Kaito?" kývla jsem. ,,Můžu tě ujistit, že když se nabaží, nechá tě na pokoji a bude to s vámi lepší. Jen bude ze začátku trochu krutý, protože přece jen byl dost dlouho sám." ujistila mě. ,,Ale stejně se tomu nevyhneš, buď mu dáš oběť, nebo to taky nemusí dopadnout dobře."

,,Sakra." pípla jsem a zabořila hlavu do učebnice víc.

Lidi, mě to začalo vážně bavit :D a chtěla bych vás strašně moc poprosit, abyste mi napsali do komentů, co si o tom myslíte a jak chcete, aby příběh pokračoval. Děkujuuu :33