Příběh bude o dívce, která se jmenuje Seen Haruka. Haruka znamená v překladu ,,velmi vzdálená", a tak se i chová. Ve třídě není moc oblíbená, nikdo ji pořádně nezná. S nikým se moc nebaví, dokud nepřijde tajemná Sakuri Kiyoko...
Pomalu jsem přicházela ke smyslům. Ale když říkám pomalu, tak opravdu pomalu. Nejdřív mě začal bolet bok a pak se mi vrátil i sluch a celkově už jsem se docela probrala. Pořád jsem ale nemohla otevřít oči. Bála jsem se, že uvidím něco, co nechci.
,,Haruko." slyšela jsem tichý šepot vedle mého ucha. Rychle jsem otevřela oči. Když je tu on, mrtvá být přece nemůžu.
,,K-Kaito?" zamumlala jsem a protřela si oči. Porozhlédla jsem se po místnosti. Byli tam všichni jeho sourozenci a dívali se na mě. ,,Huh?" víc jsem ze sebe nevytáhla.
,,Žiješ?" otočila jsem se za hlasem a uviděla těsně před sebou Hitominin obličej. Kvikla jsem a cukla sebou dozadu, takže jsem se praštila do poličky nad Kaiteho postelí.
,,Pozor, nebo se zabiješ znova." utahovala si ze mě Katana.
,,To už nějak přežiju." pokrčila jsem rameny.
,,Ale hlavně, že žiješ." Kiyoko mě pevně objala. Po chvíli se k ní přidali i Kaito a Hitomi, Isamu a pak i všichni ostatní.
,,Lidi vy mě dusíte." zachraptěla jsem po pár minutách. Konečně mě všichni pustili.
,,My ale nejsme lidi." uculil se Kaito. Nechala jsem to bez odpovědi. ,,Byl...tady otec." řekl po chvíli ticha.
,,Co-cože?" vykoktala jsem ze sebe.
,,Takže tím pádem tě už zná. Ale ty jeho ne, takže...bych tě s našima asi měl seznámit." usmál se jakoby nic.
,,Můžu je zavolat?" ozvala se Aimi ode dveří. Kaito kývl a ona zmizela. Po chvíli se vrátila s nějakým mužem a ženou.
,,Takže Haruko, tohle jsou mí rodiče. Sakuri Kentaro a Kotone. Otče, ty už asi Haruku znáš...takže mami, tohle je moje...ehm...přítelkyně Haruka." představil nás.
,,Těší mě." pípla jsem.
,,Nás taky." usmála se jeho matka. Pan Sakuri stál za ní s mírně zakloněnou hlavou a roztáhlým, docela děsivým, úsměvem. ,,Dáš si něco k jídlu? Musíš být unavená a vyhladovělá." zeptala se. Moment, oni tu mají i normální jídlo? Asi pochopila můj výraz, když dodala: ,,Neboj, toho chlápka, kterého zabil Kaito ti dávat nebudeme. Já se taky musím živit normálním jídlem, takže se tam snad něco najde. Jsem člověk jako ty, ale to už ti asi Kiyoko říkala." nepatrně jsem kývla.
Vyšla jsem i s paní Sakuri z pokoje a Kaito s Kiyoko šli za námi. Cestou si něco šeptali, ale já jsem je nevnímala. V kuchyni (která byla mimochodem zaflákaná od krve) otevřela lednici a začala si ji prohlížet. Já se rozhodla prozkoumat místnost.
Kuchyň měla šachovnicovou podlahu a (téměř) bílé zdi. Vedle kovového stolu bylo moje oblečení, celé od krve. Lépe řečeno Izuminino oblečení, které mi Kaito půjčil místo těch tenkých, krátkých šatiček.
Po chvíli vytáhla pár vajíček a maso, z kredence si vzala nudle a položila je na kuchyňskou linku. Pár minut ještě hledala pár dalších přísad. Kaito ke mě přitáhl židli, sedl si a posadil si mě na klín.
Když už paní Sakuri došramotila a dovařila, donesla mi misku s hůlkami. Ramen v ní hezky voněl, tak jsem se hned pustila do jídla.
,,To je dobrý." uznala jsem.
,,Oh, děkuji." usmála se.
Sakuri Kotone:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
