Spolužačka

19

Rychle jsem zvedla bič a mrskla s ním před sebe. Měl narazit do Kaiteho, ale ten vyskočil a dopadl na mě.

,,Pořád se máš co učit." usmál se.

S křikem jsem ho ze sebe skopla. Než ale stačil dopadnout na zem, teleportoval se ke dveřím. Vyběhla jsem proti němu a cestou švihala bičem jako šílená, ale naneštěstí se mi to vymklo z ruky. Obmotala jsem sama sebe a spadla.

,,Nechceš pomoct?" stál nade mnou a nabízel mi ruku, když jsem se marně snažila vymotat. Chvíli jsem se na ni jen tak dívala a pak mi došlo, že se ani nemám jak chytit. Zřejmě mu to taky docvaklo, když si klekl a začal mě vymotávat. 

...

,,Myslím, že pro dnešek už by to mohlo stačit." uchechtl se, když mi oplachoval rány. Přece jen jsem několikrát letěla přes celou místnost, narážela do zdí a dostávala od něj kopance a facky. Byla jsem trochu odřená na obličeji, na nohou a na rukou. Taky mi roztrhl podkolenky. Jak já bych ho za to nejradši zabila...

,,To určitě. Podáš mi prosím kabát?" poodešel ode mě,  zvedl ze země můj kabát a hodil mi ho. Oblékla jsem se a šla ke dveřím. ,,A doneseš Izumi tu katanu?" kývl a otevřel mi dveře. 

Šel mě doprovodit domů. Celou cestu mi vyprávěl, jak vtipně jsem vypadala, když jsem se snažila mu něco udělat. Přišlo mu to strašně směšné, ale já se propadala hanbou. Určitě jsem byla úplně rudá.

,,Jsi roztomilá, když se červenáš." pousmál se.

,,Díky." pípla jsem a zčervenala jsem ještě víc.

,,Haruuuukooooo!"  slyšela jsem z dálky, ale než jsem se stačila otočit a zjistit, kdo mě volá, skočil po mě Akeno a shodil mě na zem. Snažila jsem se ho sundat, ale on mě držel celkem pevně. Kaito sotva dýchal, jak se smál.

,,No tak...slez...ze mě...Akeno." vší silou jsem se ho snažila sundat, ale on se prostě držel moc pevně. ,,Nemůžu dýchat." zachraptěla jsem.

,,Oh, promiň." slezl ze mě, zazubil se a podal mi ruku. Já se jí chytla, aby mě vytáhl. Když jsem konečně zase stála na pevné zemi, trochu jsem se oprášila a podívala se na něj. On se pořád culil. ,,Jak se máš?"

,,Docela dobře. A co ty?" usmála jsem se.

,,Skvěle, zrovna mě pustili. Prý nemá cenu mě tam držet, stejně to neumí neutralizovat. Tak jako řekni, jak se dá zbavit snu." uchechtl se. Pak si ale všiml Kaiteho vedle mě. ,,Ehm...ahoj." jeho úsměv zmizel, vypadal trochu nejistě.

,,Ahoj." držel si neutrální výraz. Vždycky tak vypadá nadřazeně.

,,Dlouho jsme se neviděli." zamračil se Akeno.

,,Já vím."

,,No...vlastně jsem se ani pořádně nepředstavil. Jsem Otanashi Akeno." podal mu ruku.

,,Sakuri Kaito." přijal jeho ruku. Akeno ale cukl, asi není zvyklý na jeho chladnou kůži. Pak na sebe asi pět minut čuměli jako já s Kaitem před pár hodinami.

,,Tak já už bych asi měla jít domů." přerušila jsem je. 

,,Ne!" zabránili mi sborově a každý z nich mě chytil za jednu ruku, čímž mi zabránili v odchodu. Zastavila jsem, povzdychla si a podívala se na ně. Jen jsem se musela namáhavě otáčet, protože byli za mnou. Ty jejich pohledy...Dívali se na sebe naštvaně, jakoby se chtěli každou chvíli porvat.

,,Kluci, je mi to líto, ale už fakt musím."

,,Nechoď." zakňučel Akeno. Kaito se jen naštvaně díval do země.

,,Musím. Ale můžete mě doprovodit." zazubila jsem se.

,,Tak fajn." pokrčil smutně rameny. Kaito mě beze slova pustil, přičemž pořád čučel do země. Akeno mě taky pustil a pak se okamžitě postavil vedle mě. ,,Jdeme?" uculil se.

,,Kaito?" otočila jsem se na něj ustaraně.

,,Běžte, já už asi půjdu taky domů. Tak zítra." řekl aniž by se na mě podíval a vyšel druhou stranou.

,,Dobře." zašeptala jsem.

,,Tak pojď." pobídl mě Akeno. Otočila jsem se a vyšla i s ním domů.

Jsem jediná, komu je Kaiteho líto? :'((