Spolužačka

6

,,No, já vlastně nic jiného na práci nemám. Měl jsem jít ven s Misahirem, ale ten prý půjde ven s Tamikou. A Yasuo s Umekou už taky něco mají." vysvětlil mi Saburo.

,,Aha. A proč nejdeš ven třeba se Saki?" zeptala jsem se. On zčervenal, jak jinak.

,,Ono to není tak jednoduché, je pořád s Tamikou a nehne se od ní ani na krok." 

,,Ale dneska bude Tami s Misahirem, ne?"

,,To jo, ale..." 

,,No tak. Saki je skvělá, nemusíš se jí bát. A určitě to není drbna. Kdyby o tom něco řekla, tak jenom Tamice a ta to dál nepošle." povzbuzovala jsem ho.

,,Ještě si to rozmyslím." uznal nakonec a zase nabral normální barvu. ,,Jo a chtěl bych se ti omluvit, Akako je mrcha. Ona...slíbila mi, že..." koktal.

,,Ne, to je v pořádku. Akako je sice mrcha, ale bohatá, že?" usmála jsem se.

,,Jo." kývl a vytáhl z kapsy balíček jenů. (jen=japonská měna, 1 Kč je přibližně 5 jenů)

,,Tak to chápu." vyklopila jsem z otevřené pusy.

,,Jo a tvoje máma nám říkala o tvojí kočce." uchychtl se. Fumiko!

,,Jak se má? Co dělá? Je v pořádku? Krmí ji? Nezlobí?" vyvalila jsem na něj.

,,Nene, nic takového neříkala. Prý je hodná a má se dobře."

,,Uff. Hele, kdybys chtěl někdy pomoct se Saki, tak řekni."

,,Jo, arigato." uklonil se a zasmál se. 

,,Nemáš za co. A co tu dělali ostatní?"

,,No, Kiyoko je tvoje kámoška. A navíc, učitelka řekla, že kdo půjde za tebou, může se ulít z vyučování. Prý bude akorát ráda, že za tebou někdo zajde." pokrčil rameny. No jo, jak jinak.

,,A proč Kiyo tak vyváděla? Vždyť za to nemůže."

,,Nevím, je prostě divná."

,,Hm..." přemýšlela jsem nad tím, když v tom někdo zaklepal a dovnitř vešla zmíněná Kiyoko.

,,Neruším?" šeptla.

,,Ne, vůbec ne." ujistil ji Saburo.

,,Saburo, mohla bych si s Harukou promluvit...o samotě?"

,,Jasně, už jdu." řekl a zamířil ke dveřím. ,,Čau Haruko!" křikl, zvedl ruku na pozdrav a odešel.

,,Tak co?" zajímala jsem se.

,,No, víš...za tohle můžu tak trochu já." sklonila hlavu.

,,To je pitomost. Jen jsem se špatně vyspala, nic víc."

,,Ale to není tím." řekla už normální hlasitostí, což je pokrok. Pak ale zase začala mluvit tišeji. ,,To je jedno, kvůli tomu jsem tady nepřišla."

,,Tak kvůli čemu?"

,,Ta Satu...ona vypadala jako jedna moje kamarádka, Kasumi." řekla tajemně.

,,Možná si mohly být podobné. Nebo jsou to snad dvojčata?"

,,Ale o tohle tady nejde. Myslím, že jsem Satu opravdu našla. Akorát teď už nepůsobí tak vesele a rozjařeně. Je jako přízrak."

,,Ale no tak, nemůže to být přece ona. Nebo snad věříš na zombie?" utahovala jsem si z ní.

,,Ne, zombie neexistují. Ale ghoulové a démoni ano." to mě zarazilo, myslela jsem si, že nic takového ani být nemůže.

,,Počkej, a jsou někde tady?"

,,Jsou všude." řekla, zvedla se a tiše odešla. Seděla jsem přimrazená k posteli. Začala jsem se trochu bát, protože někdo z druhé strany nemocnice zakřičel. To bylo nějaké dítě, kterému dávají injekci. přesvědčovala jsem se. Jindy bych si toho zvuku ani nevšimla, zbytečně se na to soustředím. Lehla jsem si a zavřela oči. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem přece jen usnula.

Když jsem se probudila, málem jsem dostala infarkt. Skláněl se nade mnou Saburo, ktrého zezadu držela Akako a proti jeho vůli ho tlačila směrem ke mě. Když jsem polekaně kvikla, podívala se na mě a pustila ho.

,,Akako, co to zase děláš?" zamračila jsem se na ni.

,,Nic, jen tě budím...teda...on." ukázala na chudáka Sabura. Všimla jsem si, že k dnešní výpravě přibyla i Saki.

,,Nech toho!" zařval na ni. Všichni se začali smát, přece jen Akako je oblíbenější. On, Saki a já jsme se jako jediní nesmáli.

,,Přestaňte! Jestli se tu hodláte hádat a posmívat, tak vypadněte a jděte se učit vy pakoně!" okřikla jsem je. Všichni hned přestali, jen Akako s Takumim se povrchně usmívali. ,,Víte co? Možná by bylo lepší, kdybyste sem vůbec nechodili. Nikdy jste se o mě nezajímali, ale teď, když se můžete ulít z hodiny, tak to jo? Padejte odsud, chci být sama." odsekla jsem. Všichni už se chystali odejít, jen Saki a Saburo pořád seděli na křesle, kousek od postele. Jsou spolu vážně roztomilí.

Z pohledu Saki:

Zavřeli dveře a Haruka už otevírala pusu, ale já ji předběhla.

,,Žádné otázky, prostě tady zůstanu. Nejsem jako ostatní, škola mi tolik nevadí."

,,Jo, ostatní jsou jelita, co na školu kašlou a pak si stěžují, že jim nejde." doplnil mě Saburo. Kdysi mi připadal nafoukaný, protože chodil s Akako. Ale to bylo ještě na základce a moc dobře jsem ho neznala. Teď bych se do něj zakousla, jak je sladký.

,,Tak fajn. Hele vy dva, musím na záchod. Počkáte tu na mě?" zeptala se Šípková Růženka.

,,Ne, utečeme a zapálíme nemocnici." utahoval si Saburo.

,,Doufám, že je záchod nehořlavý." podotkla a odešla. Byla jsem sama s ním.

,,Saki?"  oslovil mě po půl minutě trapného ticha. Otočila jsem se na něj a on pokračoval. ,,Není ti zima?" zeptal se. Všimla jsem si, že mám na sobě jen krátké šaty na ramínka a podkolenky. V pokoji bylo docela chladno. Začala mi naskakovat husí kůže. Musel si toho všimnout, protože si rozepnul mikinu a podal mi ji.

,,Díky, ale já to vydržím." usmála jsem se. Proč to dělám? Možná proto, že právě tohle jsem udělat měla...

Vzal si mikinu zpátky a přisunul se ke mě. Jeho tělo hřálo. Schovala jsem se v jeho náruči. Dal ruce kolem mých ramen a pasu. Bylo to příjemné.