Spolužačka

18

O tři týdny později, pohled Haruky:

Vyšla jsem s Kaitem a Isamu z pošty. Už začínala být docela zima, měla jsem vínový kabát, kozačky a červenou šálu. Zrovna jsem poslala můj obrázek do soutěže (média).

,,A ty s náma teda nejdeš?" Isamu šel kousek před námi a culil se na mě.

,,Ne, promiň. Já na takové věci moc nejsem." pokrčila jsem rameny. Pořád mě přemlouvá, abych s nimi šla dneska pro večeři.

,,Ale no tak, není to tak hrozný." škemral. Připomínal mi malé dítě.

,,Já nejsem jako vy, maximálně tam ještě začnu pištět." zasmála jsem se a přimáčkla se blíž ke Kaitemu, protože mi byla vážně zima. Sice byl snad ještě studenější než ten sníh, ale měl teplou bundu. Jen se na mě usmál a dál sledoval Isamuho šílené přemlouvání.

,,Ale Haru-"

,,Dost!" okřikl ho Kaito. ,,Sklapni ty malej zmrde, když řekla, že nejde, tak nejde. Rozumíš?"

,,Dobře." řekl zklamaně.

,,Vážně promiň, možná jindy." usmála jsem se, i když jsem to nemyslela vážně. Já a zabíjet? To nejde dohromady ani s mou nešikovností.

,,Haru?" podíval se na mě Kaito.

,,Ano?"

,,Měl bych tě naučit lepší sebeobraně, takhle jsi děsně zranitelná a já u tebe nemůžu bejt pořád. Musíš se umět bránit sama."

,,Ale čemu? Hikaru už si pomalu zvyká a ty už mi snad neublížíš. Tak kdo mi mi mohl něco udělat?"

,,O někom bych věděl. A možná je jich i víc. Ale to neřeš, přijď za hodinu k našemu domu, ok?"

,,Fajn, budu tam." usmála jsem se. Stáli jsme u našeho domu a čuměli na sebe. Asi po pěti minutách trapného ticha a čumění nás přerušil Isamu, který nám mával rukou před obličejem.

,,Tak ahoj." zamávala jsem klukům a vešla dovnitř.

,,Čau!" ozvalo se těsně předtím, než jsem zavřela dveře.

,,Jak bylo ve škole?" zeptala se máma z kuchyně, jako každý den.

Přišla jsem k domu rodiny Sakuri, kde už stál Kaito.

,,Čičí." zašeptal a já hned poslušně doťupkala k němu. ,,Hodná kočička." pochválil mě a zavřel dveře. Šli jsme k nějakým velkým dveřím. Otevřel je a za nimi se objevila velká kulatá místnost bez oken s vysokým, zaobleným stropem. Na zemi byly stejně jako po celém  domě kapky krve a ze zdí se pomalu sypala omítka. ,,Začínáme." Kaito se ušklíbl a zhasnul světla.

,,Co to děláš?" zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nic jsem neviděla. Najednou se přede mnou objevily dvě červené světýlka jeho očí. Kopnul mě do břicha a já spadla na zem. ,,Kaito!" křikla jsem. Slyšela jsem kroky, které se pomalu i se světýlky přibližovaly. Schytala jsem ránu do boku, takže jsem se sklouzla po zemi kousek dál. Pokusila jsem se vstát, ale hned na to mi dal pěstí do břicha. Klekla jsem si a začala jsem vykašlávat krev. ,,Kaito." zašeptala jsem.

,,Braň se mi. Jsi jako hadrová panenka. Nedivím se, že si tě hodně z nás vybralo jako oběť." zavrčel Kaito. ,,Slabá, slabá, slabá." vysmíval se mi. To už mě vážně naštval. Vstala jsem a vrhla se za jeho červenýma očima. Vyskočila jsem nohou dopředu s tím, že ho kopnu, ale on najednou zmizel a já narazila do zdi. ,,Notak, jsem tady, tak co děláš tam?" smál se mi z druhé strany místnosti.

S hlasitým vrčením jsem se za ním rozběhla, ale on se otočil a odkopnul mě zase zpátky. Má vážně silné rány.

,,Kaito, já už nemůžu." stěžovala jsem si. už jsem si trochu přivykla na tu tmu, takže jsem kromě očí viděla i jeho obrysy.

,,Ale můžeš. Přece tady nelehneš k zemi bez toho, abys mě jen škrábla?"

,,Prosím, rozsviť." zašeptala jsem. Jeho kroky se pomalu blížily. Když byl u mě, sklonil se a zvedl mi bradu.

,,Jsi slabá." řekl, vlepil mi facku a rozsvítil. ,,Pokud se nám neubráníš, můžeš každou minutou chcípnout. Takže zítra pokračujeme. Když budeš hodná, seženu ti nějaké zbraně." Vzal kapesník a opatrně mi utřel pusu od krve.

,,Ale já nemůžu." odvrátila jsem pohled. Hned mě ale chytil za bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

,,Proč?"

,,Člověk nemá nejmenší šanci se démonům postavit."

,,Ale má. Ty ji máš. Ale ostatní lidi si to neuvědomí, protože nemaj ani páru, že existujeme." dlouze se mi zadíval do očí. Po pár minutách jsem si uvědomila, že na něj čumím s otevřenou pusou. Tak jsem ji zavřela a vážně jsem přikývla. ,,Hodná holka." uchechtl se a vydal se ke dveřím. Otevřel je, podíval se na mě a odešel. Dveře se zabouchly a já tam zůstala sama.

,,Mám šanci se jim postavit. Můžu je porazit." mluvila jsem sama se sebou. Rozhodla jsem se, že se to naučím. Naučím se bránit. A bojovat.

Otevřela jsem dveře a potichu se vydala nahoru k pokoji Izumi a Aimi. Zaklepala jsem.

,,Dále." ozval se Aiminin hlas. Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř a zavřela jsem.

,,Izumi, potřebovala bych si půjčit tvou...zbraň." zamumlala jsem.

,,Zbraň?" zeptala se nevěřícně. Když jsem kývla, hodila po mně katanu. Kdybych neuhla, nejspíš by mě i probodla, jelikož pevně držela zaražená ve dveřích.

,,Ehm...díky." pípla jsem, když jsem se ji snažila vytáhnout. Opřela jsem si o dveře obě nohy a pořádně zatáhla. Nešlo to, tak jsem vší silou škubla, čímž jsem přeletěla místnost a narazila do skříně.

,,Pokus se mi ji vrátit celou." naklonila hlavu na stranu.

,,Dobře. Je...těžká." poznamenala jsem, když jsem ji táhla z pokoje. Sešla jsem schody a vešla do té velké místnosti. Ohnala jsem se katanou, ale u toho jsem se zatočila a kecla si na zadek. ,,Jauvajs." Vstala jsem a zkusila s tou věcí trochu švihnout. Chvíli jsem pozorovala tu věc opřenou o zem, ale pak jsem si sedla a přemýšlela. ,,Tohle přece nezvládnu." řekla jsem si sama pro sebe. Vtom se vedle mě zabodlo něco ostrého. Bylo to napojené na řetěz. Ten jsem sledovala, dokud můj pohled nedošel k něčí ruce, která tu věc držela.

,,Zvládneš." pousmál se Kaito. ,,Ale než tě naučím s tímhle, zkus použít obyčejný bič. Zachází se s tím skoro stejně a je to bezpečnější." usmál se a hodil mi bič. Tu ostrou věc na řetězu namotal a zavěsil na hřebík na zdi. ,,Mám radost, že ses rozhodla." zazubil se, uklonil se a vyběhl proti mě.

Fíha, vy mi dáváte zabrat xD 974 slov bez těchhle keců, s nimi je to něco kolem 1000 :D

Berte to jako vynahrazení toho času nečasu, kdy jsem nenapsala ani Ň. Tak sutekina dokusho x33