Spolužačka

8

Ráno jsem se chvíli jen tak válela, když vtom někdo zaklepal na dveře a vešel doktor. Asi jsem se neměla válet, protože jsem se zamotala do peřiny a spadla z postele. Doktor beznadějně zadržoval smích a běžel ke mě, aby mi pomohl. Byl mladý a hezký. Tak tuhle prohlídku si nechám líbit...

,,Ty jsi Haruka Seena?" zeptal se. Kývla jsem a on se podíval do papírů, které měl v nějaké složce. ,,Máš zvláštní nemoc, spíš celý den, ale žádná bakterie ani vir jsme u tebe nenalezli. Zajímalo by mě, co ti vlastně je." pokračoval.

,,To mě taky. Ale už to přešlo." chtěla jsem jít domů, tak jsem musela trošičku zalhat. Ve skutečnosti spím i tak déle než obvykle.

,,To je dobře. Uděláme ještě pár testů a pustíme tě domů, ano?" podíval se na mě.

,,Fajn."

,,Můžeš chodit? Potřebuji tě dostat do jedné místnosti."

,,Jasně." a padat ještě líp! 

,,Následuj mě, prosím." řekl a zamířil ke dveřím. Šli jsme až na konec chodby, kde byly nějaké zvláštní dveře. Otevřel je a vešli jsme dovnitř. Byla tam opuštěná nemocniční postel, židle a stůl s mnoha zkumavkami a injekcemi. Fujky. Doktor vzal jednu injekci, vatový tamponek a takovou tu žlutou vodu, dezinfekci nebo co. Natřel mi ji na rameno a zapíchl injekci. Štíplo to, ale přežila jsem. Plnou krve ji odnesl do stojánku a vzal další. 

,,Můžeš si prosím sundat košili?" zeptal se. Naštěstí mám pod ní prádlo. Vysvlékla jsem se a zůstala jen v kalhotkách a podprsence. Jehla tentokrát skončila v mém břiše. To už štíplo hodně, tak jsem kvikla. On se jen usmál, nabral plnou injekci a zase ji umístil do stojanu. Tak to pokračovalo s prstem, stehnem, chodidlem (to bolelo nejvíc) a dokonce i se zadkem. Celá zmrzačená jsem pozorovala, jak do další injekce nabírá nějakou zvláštní fialovou vodu ze zkumavky. To do mě chce dát?!

,,Teď to trochu zabolí. Dobře, lžu. Zabolí to hodně." řekl a kontroloval, jestli injekce dost stříká. ,,Lehni si na břicho." poslechla jsem. Rozepnul mi podprsenku a zapíchl těsně vedle páteře, na místo, kde bylo zapínání  podprsenky.

,,Jau!" tentokrát jsem pískla, protože to bolelo a pálilo jako čert. A ještě na tak nepříjemném místě! 

,,Jsi v pořádku. Kdyby ti bylo to, co jsem myslel, nebolelo by tě to." řekl a vytáhl ze mě jehlu. Zase jsem se oblékla a on mě zavedl zpátky do pokoje. Spadla jsem břichem na postel, hlavu zabořila do polštáře a řekla si, že už dneska nevstanu.

,,Haruko! Haruko broučku!" už jsem slyšela mámu z dálky, když za mnou běžela do pokoje. Vyrazila dveře a běžela mě obejmout.

,,Ahoj mami." řekla jsem přidušeně. ,,Nemůžu dýchat." poznamenala jsem a ona mě pustila. 

,,Na, tohle si obleč. Sbal si věci tady do té kabelky a přijď za mnou na chodbu, ano?"

,,Fajn." vzala jsem od ní tašku ve tvaru kočičí hlavy a začala se převlékat, zatímco ona si šla sednout na chodbu. Rychle jsem naházela věci do kabelky, hodila přes sebe mou knoflíkovou mikinu a vyšla za ní. Sešly jsme dolů po schodech k recepci, kde jsme se nahlásily a jely domů autem. Jakmila jsem otevřela dveře, ozvalo se šťastné mňouknutí a na mě skočila Fumiko.

,,Zlatíčko! Ani nevíš, jak jsi mi chyběla." začala jsem jí vykládat, co se mi stalo a jak moc se mi stýskalo. Ona celou dobu předla.

,,Chceš jít zítra do školy?" zavolala na mě máma, když jsem byla v pokoji. Přece nebudu srab, musím se omluvit Saki a Saburovi.

,,Asi jo. Pokud mě vzbudíš..." zavtipkovala jsem a dál se mazlila s Fumiko.

Další den

Ráno jsem naštěstí vstala včas, nasnídala se, vyčistila zuby, udělala loužičku (nebojte, do záchodu), oblékla se a vypadla do školy. Akako už zase seděla u prosklených dveří a vyhlížela mě. Po mém odchodu vyšla i ona. Než jsem ale vešla do školní budovy, přišla mi zpráva na snapchat. Byla od Tamiky, obrázek. Vyfotila Takumiho, jak se líbá s nějakou holkou! Tomuhle já říkám špeh...

,,Co to máš?" vytrhla mi Akako mobil z ruky. Než jsem tomu stačila zabránit, zrudla a zatnula zuby. Vrátila mi mobil a rozzuřeně se hnala do školy. Běžela jsem hned za ní, tohle nechci propásnout.

,,Ty!" procedila mezi zuby, když se blížila k Takumimu. ,,Ty jeden mizernej šmejde!" zakřičela mu do obličeje a dala mu takovou facku, že sletěl a kecl si na zadek. 

,,Akako co blbneš?" bránil se.

,,Co já blbnu?!" zařvala a vzala mi zase mobil. Našla fotku a zamávala mu s ní před očima. Ten těkal vykulenýma očima z mobilu na Akako. Málem jsem ho začala litovat. 

,,Ale...ale..." snažil se vymluvit, ale neměl na co. Patří mu to, hajzlovi.

,,Ale? Už nejsme kamarádi, Zlato." odsekla a odkroutila zadkem ke svojí lavici. Samozřejmě ale seděla s Takumim, ale v hodině ho tam odmítala pustit. Prý ať si sedne za tou svojí štětkou. V hodině mi Kiyoko nenápadně podstrčila nějaký papírek. Byl na něm opravdu krasopisně napsaný vzkaz.

Nechtěla bys někdy k nám? Chci ti představit svou rodinu.

Jasně, proč ne?    S touhle odpovědí jsem jí papír vrátila a dál se věnovala nudnému výkladu učitele.

,,Kdy máš čas?" zeptala se mě Kiyoko o přestávce.

,,No, asi pořád. Ale taky musím někdy dodělat tu mangu..."

,,Co v pátek?"

,,Tak fajn. Jo a chtěla jsem se tě na něco zeptat. Má tvoje rodina něco společného s Kentaro Sakurim?"

,,Je to můj otec." usmála se.