Spolužačka

16

,,Všechno ti vysvětlím, ale co tady děláš ty? Co se ti to stalo? A kdo je tohle?" ukázal Akeno na Kyioko.

,,To...to je má nejlepší kamarádka Kyioko. A já...je to složité, já..." koktala jsem zmateně a podívala se na Kyio. Jen nervózně sledovala ty ostatní. Šlo na ní vidět, že má strach. Strach z toho, co přijde.

,,Co? Co je složité?" díval se na mě pohledem, který jasně říkal Zbláznila ses?

,,Všechno!" vykřikla jsem mu do obličeje, otočila se a běžela ke schodům. Rychle jsem je seběhla a chtěla utéct, ale nějaký polda mě zastavil. Trhala jsem sebou, brečela a kňourala, aby mě pustil. Ucítila jsem na rameni dotek chladné ruky mé kamarádky. Pořád jsem křičela a cukala sebou. Kyioko asi viděla, že mě neuklidní, tak ruku stáhla. Někdo mě ze předu pevně stisknul a kolíbal mě v objetí.

,,Klid, Haru. Všechno bude dobrý, neboj." šeptal mi Akeno pořád dokola do ucha. Jen jsem vrtěla hlavou a dál brečela. Nevím proč, nemohla jsem přestat.

Probudila jsem se v nemocnici. Na sedačce vedle postele seděla Kyioko s Kaitem. Počkat, Kaito?!

,,Kaito, co tady děláš?" zeptala jsem se ospale.

,,Sedím." odpověděl jakoby nic.

,,Slíbil, že už nic takového neudělá a že tě před podobnými případy bude chránit. Odteď je to tvůj osobní strážce." šeptla Kyio a usmála se. Kaito jen kývl.

,,Takže už jsi v pořádku?" ozvalo se z druhé strany pokoje.

,,Nevím, asi ano. Co se stalo?" protřela jsem si oči a podívala se na Akeneho.

,,To je na dlouho." vzdechnul.

,,Ale je dobře, že jsi celá a žiješ." usmála se Kyio, vstala a obemula mě. To napodobil Kaito a po chvíli se přidal i Akeno. 

,,Takže, vysvětlíš mi, co to mělo být?" zeptal se spolubydlící, když jsme se odtáhli z hromadného obětí.

,,No...Kaito?" usmála jsem se na něj výrazem neviňátka.

,,Hm?"

,,Vysvětlíš to?"

,,Ehm...Kyioko?" drkl do ní loktem.

,,Ach jo." povzdychla si. ,,Takže, má se to asi takhle..." vysvětlila mu všechno o démonech, její rodině a včerejší události.

,,Děláš si ze mě srandu?" ptal se nechápavě.

,,Ne, to nedělá." přisvědčila jsem. ,,Tohle všechno je pravda, ale nesmíš to nikomu říct, NIKOMU. A jestli to uděláš, můžu ti zaručit, že nikdo z nich není bezbranný." varovala jsem ho. Kaito kývnul na souhlas.

,,Dobře, nikomu nic neřeknu." slíbil. ,,A co myslíš tím, že nikdo není bezbranný?"

,,Já mám nůž, Kyio voo-doo, Hitomi zas dýky a lidožravé králíky, Kasumi je schopna tě oběsit a navlíct to tak, že to vypadá jako sebevražda." uchechtl se Kaito. ,,Izumi má dvě katany, Aimi břitvu, Chiko řetězy a hodně dalších hraček, Isamu hvězdice, Hikaru meč a Katana ostrý vějíř." vyjmenoval všechny zbraně svých sourozenců. ,,A otce bys vážně potkat nechtěl."

,,No...dobře." kývnul Akeno. ,,A teď je řada zase na mě. Zatímco tys byla asi dva dny někde úplně pryč, mě se zdál další sen. Bylas v něm ty s Kaitem, asi v jejich domě. A pak ses objevila v tom starém domě, tak jsem to řekl řediteli nemocnice a jeli jsme tam. Po hodině ses tam vážně objevila." vysvětlil a sedl si zpátky na svou postel.

,,Tak mi asi půjdeme." řekla Kyioko, ještě jednou mě objala a vyšla s Kaitem za zády ke dveřím. ,,Tak ahoj." zamávali mi.

,,Čau." rozloučila jsem se taky. Pak zavřeli dveře a už tam nebyli.

,,Takže to s těmi démony je pravda?" ptal se Akeno.

,,Ano, ale opravdu to nesmíš nikomu říct, jasný?"

,,Jasný." usmál se.