Spolužačka

5

Málem jsem znovu usnula, když mě vzbudil zvonek. Začala hodina a do dveří právě vešla máma. Sbalila jsem si věci, pozdravila Kiyoko s Tamikou a šla se omluvit u učitelky. Potom jsem seběhla schody, z posledních sil se vydala k máminému autu, sedla si a na místě padla. 

,,Vstávat lenochu, je oběd." třásla se mnou máma. Ležela jsem na posteli ve svém pokoji. 

,,Jo, už jdu." zamumlala jsem a znovu se zachumlala do peřiny. Zkoušela jsem usnout, ale nešlo to. Zvedla jsem se z postele a nazula papuče. Seběhla jsem schody (pokolikáté už dneska?) a sedla si na židli v kuchyni. Máma přede mě položila nějaký ovocný salát a housku. Pustila jsem se do jídla a přemýšlela. Proč si mě nevšímají? Proč mi nadávají, nebo v lepším případě ignorují? A  co je Kiyoko zač? Co má Takumi pořád za problém?

,,Zlato, neusni tady zase." vyrušila mě mamka. Už jsem se skláněla nad salátem a pomalu zavírala oči, ale rychle jsem se zase probrala. ,,Možná by sis měla ještě odpočinout."

,,Ne, na to mám celou noc. A musím nakreslit tu mangu." vymlouvala jsem se.

,,Ještě to pokazíš. Jsi unavená, jdi se vyspat."

,,No ok." dojedla jsem a vyšla (opět) nahoru do pokoje. Hned jak jsem spadla na postel, začala jsem spokojeně chrumkat.

,,Haruko! Haruko zlatíčko!" slyšela jsem mámin vyděšený hlas, když jsem otevřela oči. Byla jsem...v nemocnici? Co tu dělám sakra?

,,Já to říkal, nic jí není. Jen byla...kapánek vyčerpaná." zaslechla jsem Takumiho protivný hlas. A co tu dělá on?!

,,To jsem ráda." vydechla Kiyoko.

,,Sláva, Růženka se probrala. Ale určitě si ráda poslechne, kdo jí dělal prince..." utahoval si Misahiro.

,,Ha ha, moc vtipný." okomentoval to Saburo. 

,,No tak se přiznej, rytíři na bílém koni." uchechtla se Saki.

,,Ne."

,,No jak chceš, udělám to za tebe." řekla Akako a než stihl něco namítnout, spustila. ,,Saburo si myslel, že je tohle nějaká pohádka o Šípkové Růžence a..." Saburo jí zacpal pusu.

,,To ona! Přinutila mě! Ona mě podplatila a...a....to ona!" vymlouval se a ukazoval na ni. Všichni se začali smát.

,,Takže jestli to správně chápu, tys mi dal pusu?" vmísila jsem se do rozhovoru a podívala se na něj. Zčervenal se jako rajče a přikývl. Přidala jsem se ke smíchu ostatních a nakonec se zasmál i Saburo.

,,Jsme rádi, že už ses probrala." usmála se Kiyoko.

,,Co se vlastně stalo?" ptala jsem se.

,,Šla jsem tě zkontrolovat do pokoje a ty jsi spala. Prospala jsi celý zbytek dne, celou noc, celý další den a tak to pokračovalo další tři dny, tak jsem tě zavezla sem. Měla jsem o tebe strach, Haruko." vysvětlila máma a opatrně mě objala. ,,A taky jsi měla něco s kotníkem, ale už je to prý v pořádku." usmála se.

,,Možná na tebe mám špatný vliv. Měla bych se od tebe držet dál." Kiyoko smutně sklonila hlavu. 

,,Ne, určitě to nebylo tebou." ujišťovala jsem ji.

,,Ale je to divné, usínáš od té doby, co se spolu bavíte." podezírala nás Tamika.

,,Je to náhoda!" křikla jsem a otočila se na bok, zády k nim. Nemohlo to být Kiyoko. I když...ne, to si nesmím připustit. Byla to pouhá náhoda.

,,Co když ne?" zašeptala Kiyo.

,,Jo, co když ne?" vecpal se do rozhovoru Misahiro. ,,Možné je všechno. Nechci tě nijak urazit Kiyoko, ale mohl by to být důvod."

,,Co když ji posedl ďábel?" strachoval se Yori.

,,A nebo něco horšího!" dokončil Yuki.

,,Hele lidi mě nic není. A myslím, že máte všichni na práci něco jiného, než se o mě zajímat." zamumlala jsem. Saburo se nervózně ošil a Akako si odfrkla. Ostatní se dívali do země a nemohli odpovědět. Kiyoko se pořád tvářila smutně, ale vtom se otočila a tiše odešla.

,,Kiyo-!" chtěla jsem ji zastavit, ale než jsem to dořekla, zavřela dveře.

,,A co tady děláte vy ostatní? Neměli jste vypadnout jako první? Já myslela, že mě..." nechala jsem větu viset ve vzduchu, protože mi bylo do breku. Z oka se mi už drala první slza. Někdo ji ale zastavil prstem. Zvedla jsem hlavu. Všichni včetně mámy už odešli, ale někdo tam zůstal. 

,,Saburo? Co tu děláš?"