Spolužačka

10

,,Ahoj, já jsem Kasumi. Ty o tom asi nevíš, ale známe se." naklonila jedna z nich hlavu na stranu.

,,Odkud?" ptala jsem se vyjeveně.

,,To ti po čase dojde." zlověstně se usmála a odešla.

,,Ani na to nemysli." procedila mezi zuby Kiyoko, která stála mezi mnou a Hikaru. Ten vypadal dost hladově a civěl na mě s vykulenýma očima.

,,Ale já chci!" zasyčel na ni a máchal ke mě rukama, ale ona ho zadržela na místě.

,,To vy všichni, ale ostatní se ovládají. Zkus to taky." poradila mu a opatrně ho pustila. On si povzdychl a uvolnil se.

,,Fajn." řekl nakonec a odstoupil.

,,Haruko, tohle jsou mí králíčci. Nejsou roztomilí?" děsně jsem se lekla. Hitomiin obličej byl kousek od mého a zírala na mě bílýma očima bez výrazu. Pak jsem si všimla, že se po mě něco sápe.

,,Ááá! Fuj, sundejte to! Sundejte to!" začala jsem pištět při pohledu na šedého, sešívaného králíka s červenýma očima a velkou pusou, z níž vyrůstaly špičaté zuby. Švihala jsem nohou a snažila se ho shodit, ale on se nepouštěl. Nakonec ho jemně sundala Hitomi a postavila na zem.

,,Morte, zlobíš. To se nedělá. Tahle se nejí, večeře je až zadlouho." vynadala mu. ,,Haruko, to je Mort. A tady ti dva jsou Scary a Bloody." představila mi zrůdy.

,,Aha, těší mě." pokusila jsem se na příšery usmát, ale moc mi to nešlo.

,,A ty jsi člověk?" ptal se mě zdálky Kaito. Byl opřený o sloupek schodů, daleko od ostatních.

,,Ne, Superman." zavtipkovala jsem. On se uchechtl a dál mě pozoroval. Co mu je?

,,V kolik máš být doma?" zeptala se Kiyoko.

,,Dokud není tma." odpověděla jsem.

,,To je dost času. Nechceš provést po domě?" kývl na mě Kaito.

,,D-dobře." zakoktala jsem a nervózně k němu vykročila. Prošla jsem kolem něj a on se připojil.

,,Hlavně mi prosím nezabij mou jedinou kamarádku." houkla na něj Kiyoko, když jsme mizeli v tmavé uličce.

,,Jasně." řekl si pro sebe jako odpověď. ,,Zastav, jdu rozsvítit." po chvíli se objevilo světlo pochodně, přidělané ke zdi. Pak se rozsvítily i ostatní. ,,Lepší?" zeptal se.

,,Jo." pípla jsem a šla dál.

,,Tohle je chodba, jak asi vidíš. Za ní je obývací pokoj." otevřel těžké dveře. Kdybych se nepraštila o dveře, které otevíral, asi bych vykřikla i tak. Na podlaze byly kapky krve, tak jako všude. Ale nejhorší byla temná aura, která se tam vznášela a obrazy. Byli na nich totiž zmrzačení lidé. Otočila jsem se a začala si třít bouli na hlavě. ,,Tobě se to nelíbí?" divil se.

,,Je to opravdu...útulné místo." zalhala jsem.

,,Počkej ukaž. Takhle to jenom zhoršíš." sundal mi ledovou rukou tu mou z čela a přiložil na hrbolek svou. Bylo to příjemné, dokud to nezačalo opravdu studit."

,,Díky, už je to dobrý." řekla jsem se zmrzlým čelem. Jsou tak ledoví.

,,Chceš se jít podívat do pokojů nebo do kuchyně?"

,,Nevím, co je lepší?"

,,Jak pro koho. Já přežívám o samotě v mém pokoji, je to pro mě místo vysvobození. A taky je to jedno ze dvou nejtemnějších míst v domě. Temnota z něj přímo sálá. Je mi tam dobře." povzbudil mě.