Na hraně

02 - Ale jsi zavřená

„Jakpak se máš, drahoušku?"

„Jde to skvěle, tati," usmála jsem se.

Rozhodla jsem se raději dívat do talíře plného těstovin. Bylo to lepší než hledět do očí mým rodičům. Přesto jsem nakonec neodolala a opět na ně pohlédla. Má matka si nervózně hrála se svým náhrdelníkem z pravých perel. Prsteny s obrovskými kameny na rukou odrážely světlo z křišťálového lustru nad našimi hlavami.

Můj otec naopak působil absolutně vyrovnaně. Právě si uříznul pořádný kus krvavého steaku a pak ho vložil do úst. Bedlivě mě sledoval, jako by se snažil přečíst mé myšlenky. Olízla jsem si rty a pak se znova rozhodla sklopit pohled. Byla chyba navázat s ním oční kontakt.

„Jestlipak je vše v pořádku, má holčičko Natalie," pokračoval v naší konverzaci, když pochopil, že se s ním nehodlám bavit sama od sebe.

Teď už jsem chápala, že si mě mí rodiče nezavolali na večeři jenom tak. Rychle jsem si udělala v hlavě revizi svého dosavadního života. Nevzpomínala jsem si na žádný malér, za který bych teď musela sedět na tomhle křížovém výslechu.

„Byl jsem na obědě s tvým šéfem, Natalie," zkonstatoval věcně. „Říkal, že Daniel bude v budoucnu povýšen, a stane se tak jeho pravou rukou. Neříkal jsem to hned od začátku, že ten chlap to někam dotáhne?"

„Říkal," konečně promluvila má matka.

Položil vidličku, aby jí mohl stisknout dlaň a pak se znova vrátil k masakrování kusu masa na talíři.

„To znamená, že se dostaneš na jeho dosavadní pozici, no není to skvělé? Nejprve uvažoval o tom, jestli by se tam nehodila víc Emma, ale já jsem ho ubezpečil, že jsi pro tuto pozici naprosto jako stvořená. Jsem tvůj otec, takže to vím nejlíp."

Žvýkala jsem další sousto těstovin a přemýšlela. Povýšení znamenalo, že mi přibude mnoho nových odpovědností. Ale taky, že mi zvýší i plat. No tenhle fakt pro mě nic neznamenal, už teď jsem vydělávala nadprůměrně a nevěděla, co se svými penězi. Neměla jsem nikoho, s kým bych jezdila na luxusní dovolené jako mí rodiče a netoužila jsem po dovolené s nimi. Chtěla jsem se přece od nich konečně odpoutat.

Ale jak na to?

„Nejsi osamělá, Natalie?" zeptala se mě máma. „Vím, že jsem možná s tou zmínkou o vnoučeti na tebe tlačila, ale myslím si, že je už načase, aby sis založila vlastní rodinu."

Ne, to ne. Ještě mám dost času na to, abych mohla přemýšlet nad tím, kdy se rozhodnu otěhotnět a jestli vůbec chci být taky máma. Protože vím, že teď nechci. A taky vím, že i kdybych chtěla, stále mi chyběla druhá půlka genetické výbavy.

„Ani ne," řekla jsem. „Chodívám ven s Emmou i s Danielem."

„Daniel je fajn chlap," chytil se ihned slova můj táta.

Zdálo se, že matka neumí kontrolovat konverzaci jako on. Dojedl obrovský kus masa, pak položil stříbrný příbor na talíř. Sáhl po poháru vína po jeho pravici a zakroužil sklenkou. Panebože. Kdyby se někdy chtěl stát hercem, byl by naprosto úžasný v roli nějakého bohatého mafiána.

„Jo, to je," špitla jsem.

„Má kariéru, skvělou školu, přesně jako ty. Nemyslím si, že existuje ještě někdo, kdo by tě byl hoden více."

Kývla jsem hlavou, ale odmítala cokoli říct. Pochopila jsem to, co se mi snažil vsugerovat. Jestlipak by byl rád, kdyby se dozvěděl, že s Danielem momentálně spávám.