Na hraně

09 - Zamilovala jsi se do mě

Byla jsem ráda za svou tvrdohlavost, když jsme se objevili u jedné z luxusnějších restaurací ve městě. Kdybych ho poslechla a přijela jenom v teplácích, zřejmě by se na mě divně koukali. Teďka jsem znova měla na sobě svou blůzku a vypasovanou sukni s vysokým pasem.

„Promiň, že ti to říkám i teď, ale vypadáš bezvadně," řekl James, když mě vzal za rameno a kráčel se mnou směrem k restauraci.

„Vsadím se, že si to nemohl říct, když jsem se objevila v těch věcech na seskok."

„Mám rád, když ženu znám ze všech stránek. A taky mám rád ženy, který nemají problém chodit jako v lodičkách, tak i v pohodlných teniskách."

„Asi jsi nepotkal mnoho normálních žen, že?"

„Často jsem potkával drahé dcerušky svých obchodních partner​ů," zamýšlel se nahlas. „Vlastně, asi jsi jediná, kterou jsem vzal padákem, a nezešílila strachy. A také skočila."

„Je to tvůj koníček?"

„Naprosto. Golf mě nudí, ale rád létám. Chtěl bych si udělat pilotní kurs a možná časem koupit i vlastní letadlo."

Usmála jsem se. Měla jsem pocit, že všichni bohatí lidé snili o vlastním letadle, kterým by mohli letět kamkoliv se jim zachtělo. Tak trochu jsem jim záviděla. Po dnešním dnu jsem taky měla chuť nejraději odletět pryč od mý práce a celýho svýho života.

„Copak ti teďka běželo hlavou?" zeptal se.

Byl pozorný a to se mi líbilo. Ale i tak jsem se rozhodla nechat si tyhle myšlenky jenom pro sebe. Na společný let bylo ještě brzy.

„Jenom uvažuji, co si dám k večeři. Umírám hlady."

Zasedli jsme ke stolu, který nám James rezervoval a pak nám objednal sklenici vína. Já si dala jenom lehkou večeři, protože můj žaludek byl stále ještě trochu roztřesený z toho seskoku. Ale nebyl to zlý pocit. Bylo to takové mravenčení, které jsem často pociťovala i při vzrušení.

„Nato, že umíráš hlady, sis objednala pěkně skromnou večeři," poznamenal James.

Byl opravdu všímavý a já nechápala, jak je možný, že ještě nemá žádnou přítelkyni. Pak jsem si vzpomněla na ten seskok a došlo mi to. Možná je okouzlující, ale ne každá žena chce trpět strachy, co bude dál, kdyby se mu ten padák jednoho dne neotevřel.

„Nechtěla jsem si objednat hovězí steak," zalhala jsem.

Nemusela jsem nic říkat, ihned pochopil, na co jsem narážela.

„Nemusíš si dělat starosti. Neřekl jsem to, ale zvu tě. Myslel jsem, že to je pro tebe přirozené a netřeba to říkat nahlas."

Skvělé. Teďka vypadám jako chudera, která si nemůže dovolit objednat steak. A přitom obědvám v téhle restauraci často. Jestli o tom uslyší můj táta, zabije mě.

Podívala jsem se na něho, netušíc, jak z téhle naprosto hloupé situace vybruslit. On se pak na mě usmál a krátce si upil ze svého vína.

„Anebo je za tím něco úplně jiného, než ceny jídla?"

„Ty si se mnou zahráváš," řekla jsem uraženě.

„Odpusť, je to můj zlozvyk, zkoušet lidi na první schůzce. A taky jsem chtěl vědět, jestli budeš ke mně upřímná. Víš, Natalie, na upřímnost si opravdu potrpím. Myslím, že vztah bez ní nemůže fungovat."

„Nechtěla jsem těžký jídlo," odpověděla jsem. „Po tak silným zážitku nejsem ani moc hladová."

„To naprosto chápu. Já si taky dal jenom salát."