Na hraně

05 - Vkrádám se do tvého srdce, zlato

Nebylo ještě ani šest hodin ráno, když jsem na dveřích v chodbě zaslechla zaťukání. Zavázala jsem si župan a nahlédla přes kameru, kdo to klepe takto brzy ráno. Jakmile jsem zahlédla černé vlasy a pronikavé modré oči, poznala jsem ho.

Prošla jsem chodbou a otevřela dokořán dveře. Před mým bytem stál Ryan. Rty měl roztržené a místo piercingů mu tvář zdobily modřiny.

Nechtěla jsem, aby sem přišel. Nechtěla jsem se s ním setkat, a i přesto jsem cítila ve svém nitru rostoucí radost. Snažila jsem se ji potlačit.

„Co tady děláš?"

„Přišel jsem ti vrátit to triko," zazubil se.

„Znovu tě honili ti dementi, že?"

Sevřela jsem kliku dveří, klouby mi zbělely. Věděla jsem, že jsem se na něj měla v tu noc vykašlat.

„No teda. Doufal jsem, že mi otevřeš dveře, ale netušil jsem, že dostanu i whole package," rozesmál se a jeho šedomodrý oči sklouzly z mého obličeje a putovaly dolů k výstřihu.

Druhou rukou jsem rychle popadla okraje svého županu a držela je pevně u sebe. Nehodlala jsem mu dopřát výhled na moje prsa. Jen před chvilkou jsem vyšla ze sprchy a kromě županu jsem na sobě neměla nic.

Udělal krok vpřed, aby se dostal do mého bytu, ale já jsem tvrdošíjně stála u dveří a nepouštěla ​​se jich. Téměř jsme se srazili čely.

Zvedl hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. Nemusela jsem být věštkyně, abych mu z nich dokázala vyčíst, co se mu asi honí hlavou. Nerozuměl mi. Nechápal, proč jsem ho v tu noc dotáhla k sobě domů a nyní ho odmítla vpustit do svého pokoje.

„Kdo jsou ti chlapi?" zeptala jsem se.

„Řeknu ti o tom později," chytil se zárubně a pokusil se protlačit do mého bytu.

„Ne," řekla jsem rázně.

„Proč? Co se změnilo?"

„Mnoho věcí."

Znovu přišel zmlácený, což znamenalo, že ta bitka před pár dny nebyla jen pitomá náhoda. A to jsem si myslela, že si ho možná vyhlédla nějaká skupinka hlupáků jen proto, že byl malý a nosil vyzývavé piercingy.

Někdy se to stávalo. Jako když se vám za zády najednou na ulici objevil nějaký drobný městský gang, vtáhl vás mezi budovy, a pokud jste měli štěstí, přišli jste domů jenom bez peněženky, mobilu a pár zubů. Občas o tom mluvili v televizi.

Nebylo to časté, policie měla téměř po celém městě hlídky, jakékoli podezřelé skupinky lidí prověřovala. Ale ne vždy se dalo všechno uhlídat.

Poslední, co mi chybělo ke štěstí, bylo, aby je sem omylem dotáhl. O permanentní make-up jsem nestála, i kdyby měl být gratis.

„Natalie?"

Ohlédla jsem se a uviděla vejít do kuchyně Daniela. Měl na sobě tílko a boxerky. Úroveň střapatosti jeho vlasů naznačovala, že se musel probudit jen před chvilkou.

Zpanikařila jsem. Nechtěla jsem, aby ho Ryan uviděl, anebo aby Daniel viděl Ryana. Tihle dva se neměli nikdy v životě potkat.

Rychle jsem chtěla zavřít dveře s tím, že nechám Ryana stát před nimi, ale tehdy jsem ucítila pohyb vedle mých žeber, a když jsem se tam podívala, prosmýkával se už pod mou rukou a najednou byl vevnitř.

Vztekle jsem práskla dveřmi.

To už se Ryan zul v chodbě a sebevědomě vešel do kuchyně, aby se seznámil s Danielem.