NOVÝ ZAČÁTEK

3. kapitola

Všude na stěnách visely fotografie. Byla to nádhera. Babička mávnutím hůlky rozdělala oheň a odněkud přiletěla konvice s vodou. Když bezpečně dosedla nad plamen, babička se otočila.

"Tak co tě nakonec přimělo přivést Marianu do našeho světa?" Posadili jsme se kolem malého stolku.

"Prosím, neříkej mi Mariana. Mám radši Maya," poprosila jsem ji.

"Dobrá tedy. Maya. To zní mnohem lépe. Já mám taky radši když mi vnoučata říkají babčo než celým babičko," zasmála se a pak se otočila znovu na tátu. "Tak proč?" Táta si povzdechl a začal vyprávět, co všechno se dneska stalo. Když jsem to takhle slyšela, nechtělo se mi věřit, že se to všechno vešlo do jednoho odpoledne.

"Neber si to špatně, synku, ale já ji nikdy neměla moc ráda. Hanu. Pravděpodobně to bude už jen proto, že není čarodějka. Ale musí se nechat, že Maya po ní zdědila krásu," usrkla si horkého čaje a mrkla na mně.

"Holka, ani se nedivím, že jsi podpálila kuchyň. Kdyby se někdo pokoušel odtrhnout od kouzel mě, udělala bych to samé!" Ujistila mě s ohnivým pohledem.

"Ale já to neudělala úmyslně. Já ani nevěděla, že mám nějakou moc."

"Jak to myslíš, dítě moje? Vždyť jsi kouzly obklopená od malička!" Zarazila se. Na to jsem nevěděla jak odpovědět, tak jsem se mlčky podívala na tátu.

"Musel jsem jí to vymazat z paměti. Byla to součást naší dohody," zatvářil se smutně.

Ve vedlejší místnosti něco zarachotilo. S leknutím jsem se otočila na dveře. Ty se z ničeho nic rozletěly a do kuchyně vstoupil starší pán, můj děda. Měl na sobě dlouhý černý plášť a špičatou černou čapku.

"Proč mě nikdo nevítá?" Usmál se a otevřel náruč. Táta vstal a šel ho obejmout.

"Ahoj tati. Rád tě vidím. Mám pro tebe malé překvapení. Podívej, kdo je tady se mnou," ukázal na mě a pokynul, abych šla k nim.

"Páni! A ty jsi která?" Zeptal se se smíchem.

"No která asi. Vždyť Greg má jen jednu dceru. To je přeci naše Mariana. Tedy Maya," usmála se na mě babča. Dědovi se rozzářili oči radostí.

"Mayo. Dítě moje. Konečně tě vidím na vlastní oči. Už je to dlouho. Jsi taková vyspělá," smál se a objímal mě. Byla jsem šťastná jako nikdy předtím. Konečně jsem poznala i druhou stranu rodiny. Vzali jsme si hrníčky a šli jsme si sednout ke stolu do jídelny. Babča mávla hůlkou a na stole se objevily talíře plné až po okraj brambor, zeleniny, masa a různých druhů ovoce. Bylo toho strašně moc pro čtyři lidi, ale všechno, co jsem ochutnala, bylo vynikající. Jako moučník se na stole objevily dýňové košíčky, jak je babča pojmenovala. Úplně jsem si je zamilovala. Nikdy jsem nebyla tak přejedená jako dnes. Potom jsme se přesunuli do druhé části pokoje ke krbu. Seděli jsme v křeslech a povídali si. S plným břichem, šťastná a v teple se mi začaly zavírat oči a nakonec jsem v křesle usnula.

***

Ráno mě probudila vůně snídaně. Ještě chvíli jsem ležela v posteli a přemýšlela jsem, jestli to byl jenom hodně reálný sen, nebo se to opravdu stalo. Ozvalo se zaklepání na dveře a škvírou do pokoje nakoukla tátova rozcuchaná hlava.

"Dobrý ráno, ospalče. Dneska je tvůj velký den. Neměla by ses válet moc dlouho. Za patnáct minut vyrážíme," řekl nadšeně a zmizel dřív, než jsem se stihla zeptat kam. Vylezla jsem z vyhřáté postele a najednou mi něco došlo. Nemám sebou žádné čisté oblečení. Znovu se ozvalo zaťukání a dveře se otevřely. Do pokoje vešel táta a nesl několik kufrů.

"V noci jsem ti přinesl všechny věci. Do Čech se dlouho nevrátíme a nevěděl jsem co všechno bys mohla potřebovat. Tak jsem vzal všechno," položil je do středu pokoje a zase zmizel. Nevím proč, ale zdá se mi, že z něj vyzařuje štěstí. Takhle jsem ho už hodně dlouho neviděla. Asi to bude tím místním vzduchem. Je fajn vidět ho, jak se usmívá. Z kufru jsem vyndala první, co mi přišlo pod ruku. Stejně si přes to dám kabát. Když jsem byla s mým výběrem spokojená, vyšla jsem z pokoje. Zhluboka jsem se nadechla. Nebyla jsem si jistá, jestli jít nahoru nebo dolů, tak jsem šla po čuchu. Stačilo sejít jedny schody a byla jsem v kuchyni. Tam už na mě čekala snídaně. Babča nám ke snídani udělala palačinky. To je sen.

"A kam vlastně vyrážíme?" Zeptala jsem se s plnou pusou.

"Do Příčné ulice. Nakoupíme ti věci do školy. Včera jsem poslal Brumbálovi sovu, že pozítří nastupuješ do školy," palačinka se mi vzpříčila v krku a já se zakuckala. O škole jsem už slyšela, ale že bych měla nastoupit? Teď? Na začátku druhé poloviny roku? To mi nepřipadá jako moc dobrý nápad.

"Kdo je Brumbál?"

"Je to ředitel Bradavic. A taky profesor. Mám s ním dohodu, že ti sestaví speciální plán. Bude tě učit sám. Jedině on tě dokáže rychle naučit všechno, co jsi zameškala. Jsi zvláštní případ. Pokud vím, tak už oficiálně neučí."

"A není to tak trochu nemožné? Za pár měsíců se naučit něco, co se ostatní učili tři roky? Vždyť víš, že jsem ve škole měla problém dohnat látku za týden, kdy jsem byla nemocná. Nezvládnu se za pár měsíců naučit látku tří let," podívala jsem se na babču. Ta jen tiše seděla.

"Ale uvidíš, že to půjde. Vím, že to zvládneš. Jsi po mě. Asi to nebude jednoduché, ale Brumbál je skvělý učitel a když bude učit jen tebe, doženeš všechno a ukončíš rok se svými vrstevníky," usmála se na mě nakonec. Nic jsem na to neřekla. Stejně mi to připadá nemožné. Snídaně jsem se už nedotkla. Když jsme dopili čaj, táta zavelel k odchodu.

"Letax je na krbu v květináči," řekla babča, když už jsem byla jednou nohou z místnosti.

"Ten nebude potřeba. Chci to tady Maye trochu ukázat a pak se přeneseme. Tak se uvidíme večer," řekl táta a pak za námi zavřel dveře.

Na ulici se to hemžilo lidi. Mladí i staří, hubení i "ti silnější", vysocí i malí, ale všichni byli oblečení v hábitech. Byla jsem mezi nimi jako pěst na oko. Dokonce i táta měl hábit, takže jsem v tom byla sama. Několik lidí mě pozorovalo a ukazovalo na mně. Procházeli jsme se po uličkách. Táta občas zamával na některé kouzelníky nebo čarodějky, které znal, ale do řeči se s nikým nedal. Procházeli jsme kolem něčeho, co by se dalo nazvat hospodou, před kterou postávala větší skupina, nejspíš studentů. Zaslechla jsem útržky rozhovorů, které se postupně měnili na téma "koukej na tu divnou holku," a taky "myslíš, že je mudla?"

"Bacha! Letí!" Zaslechla jsem a ve vteřině cítila, jak mi něco přistálo do kapuce. Vylekaně jsem se otočila a narazila do vysokého kluka se zrzavými vlasy.