NOVÝ ZAČÁTEK

16.

Když jsem se probudila, za okny už bylo světlo. Po noci na pohovce jsem měla záda celá ztuhlá. Fotka, se kterou jsem usnula, ležela na stolku. Nebyla jsem si jistá, jak se tam dostala. Rozhodla jsem se to neřešit a uklidila ji zpátky do kabelky. Z kuchyně se ozýval šepot dvou lidí. Vydala jsem se tedy do kuchyně přivítat se s paní a pánem domu.
„Dobré ráno," pozdravila jsem hned na prahu a zastavila se. U stolu seděla Luce a po její pravici seděl její muž. Vypadal stejně jako na fotkách. Jen mu přibylo pár šedých vlasů.
„Mayo! Dobré ráno. Doufám, že jsme tě nevzbudili." Usmála se na mě Luce a naznačila mi, abych si přisedla.
„Ne, to vůbec ne." s úsměvem jsem přišla ke stolu a posadila se naproti páru.
„Keathe, tohle je Maya." představila nás oficiálně Luce. Keath se na mě chvíli díval a v očích se mu zrcadlil smutek. Pak několikrát zamrkal, aby zahnal myšlenky a usmál se na mě.
„Jsem rád, že se konečně poznáváme. Mayo,"
„Já taky." Po těchto zdvořilostních frázích se na stole objevili talíře se snídaní a hrnky horkého čaje.
„Jak se cítíš? Co tvé rameno?" Zeptal se mě po chvíli.
„Už je to mnohem lepší. Jsem vám oboum nesmírně vděčná. Zachránili jste mi život." Usmála jsem se na ně oba. Pak jsem sklopila oči ke své porci snídaně. Byla tam míchaná vajíčka, šunka, sýr, zelenina a v košíku pečivo.
„Děkuju," usrkla jsem si horkého čaje. Všichni jsme se v tichosti pustili do snídaně. Nemohla jsem si nevšimnout, že Keath každou chvíli vzhlédl od svého talíře, aby se na mě podíval.
„Jak se ti spalo? Nebyl ten gauč moc tvrdý?" Prolomila ticho Luce.
„Ne vůbec ne. Spalo se mi dobře."
„Ráno jsem tě nechtěla budit. Musíš ještě nabrat sílu." Pokračovala a pak se náhle odmlčela.
„Nechci se šťourat v tvém soukromí, ale na podlaze jsem našla ležet fotku. Ten kluk.. to je ten tvůj přítel, o kterém jsi včera mluvila?" nadhodila. Polkla jsem velké sousto vajíček a snažila se ignorovat bolavé píchnutí u srdce při vzpomínce na Freda. „Nemusíš o tom mluvit." Vyhrkla než jsem stačila něco říct. „Jsem jen zvědavá."
„Ne. To je v pořádku. Včera jsem o tom začala sama," povzdechla jsem si. „Ano, to je on. Fred. Jsme ve stejném ročníku. Chodí do Nebelvíru."
„A jak dlouho jste spolu?" Zeptal se Keath.
„Už to budou čtyři roky," usmála jsem se smutně. Keath s Luce si vyměnili pohledy.
„My jsme se brali po třech letech. Byla to jiná doba." Usmál se nejprve na mně a pak na svou ženu. Ta mu srdečný úsměv oplatila a vzala ho za ruku, co měl volně položenou na stole.
„To je hezké," řekla jsem první věc, co mě napadla.
„Vy spolu plánujete budoucnost?" Vyzvídala dál Luce.
„No.." odkašlala jsem si, „nějaké plány už máme. Nebo jsme je měli. Fred teď buduje společně se svým bratrem, dvojčetem, obchod, jaký si vždycky přáli. Mluvili jsme o společném bydlení, ale pak.. pak jsem musela odejít," Luce se narovnala v zádech a soucitně se na mě podívala.
„Co se stalo, Mayo? Nám to můžeš říct," natáhla se ke mně a vzala mě za ruku. Její dotek byl teplý a konejšivý. Jako od matky.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a pak začala vyprávět. Hezky od začátku. Jak jsem se dostala ke kouzlení, o mojí rodině, o škole, o Fredovi. Pak jsem se na chvíli odmlčela. Dávala jsem jim čas všechno to zpracovat. Keath využil pauzy a rozhodl, že se přesuneme do obývacího pokoje do pohodlnějšího.
Když jsme se usadili, začala jsem znovu vyprávět. Konečně přišlo i na Siriuse a nakonec události posledních měsíců. Nepřerušovali mně a za to jsem jim byla vděčná. Když jsem konečně své vyprávění skončila, Luce měla slzy v očích a Keath ji ochranitelsky objímal kolem ramen.
„Takže tě sem k nám vlastně poslal Sirius?" Zeptal se Keath po chvíli přemýšlení.
„Ne tak úplně. Řekl mi o vás, ale nakonec mě sem zavedla fotka, co jsem našla v jeho pokoji, kam mě Sirius poslal." objasnila jsem mu.
„A tu fotku sebou náhodou nemáš, že?"
„Bohužel ne. Bylo to podivné. Tu fotku jsem měla jen chvíli. Z ničeho nic se objevila a pak zase sama zmizela. Stihla jsem si ji jen důkladně prohlédnout. Byla na ni vaše knihovna. Tahle knihovna." Ukázala jsem na knihovnu v rohu u okna. „Přesně takhle. I s tím křeslem a stolem.." Luce s Keathem se znepokojeně na knihovnu podívali.
„To je vážně podivné."
„Ještě si vzpomínám, že na tom stole byla kniha. Nebylo ale vidět, co to bylo za knihu. Jen to, že měla tmavé vázání." natáhla jsem se po kabelce.
„Knih je tu spousta," prohodila Luce.
„Je tu další věc. Sirius mi nechal vzkaz. Je to na stránce z nějaké knihy. Myslím si, že to bude ta kniha z fotky. Bohužel mi ten text nic neříká." když jsem ho konečně našla, podala jsem ho Luce. Oba si pečlivě přečetli obě strany. Na Luce bylo vidět, že přemýšlí.
„Je ti to povědomé?" Zeptala jsem se.
„Ano. To určitě je. Jen přemýšlím." Po chvíli úvah Luce vstala a přešla k oné knihovně. Keath zatím zkoumal papír se vzkazem.
„Jsi si jistá, že to bude z jedné z našich knih? Co když tím má na mysli knihu, co jsi našla u něho doma?" Pravda byla taková, že jsem nevěděla. Netušila jsem, co touhle honbou za pokladem Sirius zamýšlel.
„Jak jsem znal Siriuse, nebyl to velký milovník knih. Řekl bych, že za svůj život přečetl jen Famfrpál v průběhu věků." To jsem si myslela taky. Člověk ale nikdy neví.
„Ale musí to mít nějakou spojitost. Vzkaz, kniha s kompasem i ta fotka." Trvala jsem na svém.
„Je to Havran." přerušila nás Luce. Oba jsme se na ni nechápavě podívali. „Ta kniha. Jsou to básně od Poea. Je to Havran." Usmála se nad našimi nechápavými výrazy a vytáhla knihu z předposlední police odspoda. Pak přišla zpátky mezi nás. Vzala jsem si od ní onu knihu v černé vazbě. Znala jsem ji. Bývala to jedna z mých oblíbených. Jak jsem na to mohla zapomenout? Nejistě jsem se na oba podívala a pak začala listovat knihou. Došla jsem až na konec a pak to zopakovala.
„Žádná stránka tu nechybí."

Ahojte všichni! Konečně jsem si našla chvilku na další kapitolou. 😊 Děkuju za všechna hlasování a povzbuzující komentáře! 💪🏽🥰
Anyway... Jaký máte zatím názor na Luce a Keatha? Jsou tu zatím jenom tři kapitoly, ale jsem zvědavá. 😁 Myslíte si, že Maye knížka Havran k něčemu bude, nebo že to opravdu jen špatně pochopila? 😄

PattyT