NOVÝ ZAČÁTEK

6.

 Ozvaly se naštvané kroky a pak se dveře prudce otevřely.

„Proboha! Kolikrát mám říkat, že tu.." s hlasem se jí vytratil i naštvaný výraz. Bez hnutí stála na prahu a pozorovala mě. Po pár mrknutích mě bez zbytečných slov vtáhla dovnitř, zabouchla za námi dveře a pevně mě objala. Dlouhé minuty jsme tam jen stály v objetí.

„Mayo," zašeptala po chvíli. Odtáhla jsem se abych jí viděla do obličeje. „Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." Pousmála jsem se na ní.

„Hádám, že víš všechno, co se stalo."

„Vím. Táta sem chodí každý druhý den, jestli ses tu neobjevila. Řekl mi, co se stalo. Moc mě to s tvou babičkou mrzí." Znovu mě objala a pak mě bez dalších řečí zavedla do kuchyně.

„Musíš mít strašný hlad." Řekla a začala vytahovat hrnce z lednice. Skoro jsem zapomněla, že má vždycky navařeno.

„To mám. Jako vlk." usmála jsem se a sedla si ke stolu. Po vynikající večeři jsme se přesunuly do obývacího pokoje.

„Tak spusť." Řekla jsem smířeně a čekala, až začne s přednáškou, že jsem naprostý blázen a k tomu jsem strašně nezodpovědná. Mamka se na mě jen nechápavě podívala.

„Já? To spíš ty. Chci slyšet všechno. Úplně všechno."

„Nejdřív mi ale něco slib. Nikdo se nesmí dozvědět, že jsem tady byla a nikomu neřekneš, co se ti chystám říct. Bude to jen mezi náma. Slib mi to."

„Slibuju." řekla bez mrknutí. Chvíli jsem se na ni zamyšleně dívala a pak spustila. Řekla jsem jí úplně všechno. O škole, o Fredovi, o Siriusovi, o babi a o dědovi. Všechno bez obalu. musela jsem to ze sebe dostat. A komu jinému se svěřit, než vlastní matce? Zamračeně mě pozorovala, ale moje vyprávění nepřerušovala. Když jsem začala mluvit o duších a vzpomínkách, v očích se jí zaleskly slzy.

„Je to pravda? Opravdu se to takhle stalo?" Zeptala jsem se.

„Ano. Bylo to tak jak říkáš. Příšerný a zároveň úžasný den." na chvíli se odmlčela. „Byla jsem tak šťastná, když mi tě ta zářivá kulička, duše, vrátila zpátky. Trochu mě vyděsilo, když jsi otevřela oči. Byly zářivě zelené, ale ta záře hned zmizela."

„Zářící oči?"

„Přesně tak. Od té doby máš zelené oči. Do té doby byly spíš modré než zelené. A kromě toho se ti zbarvily vlasy víc do hněda." To je zajímavé. Poté mamka vstala a odešla do kuchyně. Chvíli byla pryč. Když přišla, přinesla dva kouřící hrnky. Byl to čaj. Levandulový. Ten, co mi vždycky dělala, když jsem se probudila z noční můry a pak nemohla usnout.

„Děkuju," usmála jsem se na ni vděčně. 

„Tak pokračuj. Proč jsi utekla? A kam vůbec míříš? Nepředpokládám, že si celou tu cestu plánovala jenom aby sis dala se mnou čaj." Usmála se. Chvíli jsem se na ni dívala. Od té doby, co jsem ji viděla naposledy se změnila.

„Utekla jsem, protože potřebuju znát pravdu. Pravdu o sobě. Kdo vlastně jsem. V Anglii jsem ji nenašla, tak jsem se vydala na cestu. Hledám Miřina bratra. Myslím, že on jediný mi může pomoct."

„Tady? On žije v Čechách?"

„Ne. Jen jsem.. se tady zastavila." Zhluboka jsem se nadechla a napila se.

„Hádám, že mi nemůžeš říct, kam míříš." Podívala jsem se na ní vše říkajícím pohledem.

„Co potřebuješ? Pochybuju, že to bude střecha nad hlavou. Jsi na cestě už hodně dlouho. V tomhle sis dokázala poradit."

„Nechci, aby to vyznělo špatně, ale potřebuju peníze. Ještě mě čeká dlouhá cesta a kapesného mi už moc nezbývá. Musím si nakoupit nějaké zásoby, které mi vydrží."

„S tím ti určitě můžu pomoct." Řekla mi po chvíli. Objala jsem si a políbila na tvář.

„Doufám, že nebudeš pryč moc dlouho. A že to není nebezpečné. A že na sebe dáš pozor."

„Dám. Nevím, jak dlouho to bude trvat. To asi záleží na mě a na tom, co mě tam čeká. Slibuju, že až se budu vracet, tak se tady zastavím."

„Dobře," povzdechla si smířeně. „Všechno co budeš potřebovat obstaráme zítra. Vyspíš se tady a zítra to nějak dáme dohromady."

„A nenajde mě tu nikdo? Jak často se tu někdo objevuje?"

„Nenajdou tě. Táta chodí většinou obden a vždycky večer. V klidu se vyspi. Ne nadarmo se říká, ráno moudřejší večera." Pak mě políbila na čelo, popřála mi dobrou noc a obě jsme se vydaly do svých pokojů.