24.

515 30 1
                                    



Už to budou dva týdny, co jsem se přenesla do Paříže. Dosud jsem se pohybovala výhradně v příměstských oblastech. Schovávala jsem se na místech, na která by si obyčejný člověk nikdy netroufl vstoupit. S nikým jsem kontakty nenavazovala. Nechtěla jsem udělat tu stejnou chybu, jako jsem udělala ve Švýcarsku nebo v Petrohradě. To, že jsem navštívila hlavní sídlo asociace, se stalo jednou z největších chyb, jaké jsem doposud udělala. Nemůžu vyhledávat pomoc u lidí, kterým nemůžu věřit. Potulovala jsem se po městě, snažila se být nenápadná, učila jsem se chování místních mudlů, abych případně lépe zapadla.

Dnes přišel den, kdy mě předměstský život už unavil. Když jsem si už konečně byla jistá tím, že mně nikdo nesleduje, rozhodla jsem se prozkoumat i samotné centrum Paříže. Teď už jsem věděla, že informaci o mém útěku dostala všechna ministerstva kouzel, protože jinak by mě tam nemohli najít. Musela jsem tedy být ještě opatrnější než doposud.

Pomalu jsem se postranními ulicemi dostávala do centra. Ani jednou mi nepřišlo, že bych potkala někoho z kouzelnického světa. Byla tu spousta turistů. Nechávala jsem se unášet vůní všech možných jídel, kochala se pohledem na krásné květiny za okny Pařížanů, poslouchala melodickou francouzštinu a hudbu linoucí se z restaurací, kdykoli někdo otevřel dveře.

Ačkoli byl prosinec, lidé neváhali vyjít do ulic, popíjet teplé nápoje z kelímků a veselit se ze zimního počasí. Nevěděla jsem, kolikátého přesně bylo. Pojem o dnech jsem ztratila ještě před odchodem ze Švýcarska. Jelikož na tom moc nezáleželo, ani jsem se to nesnažila zjistit. Většina dní vypadala stejně. Tak už to bývá, když je člověk na útěku.

Byl už skoro večer, když jsem se dostala k řece. Byla tu spousta lidí. Vmísila jsem se do davu a v klidu přešla jeden z mostů na druhou stranu. Paříž se mi vážně líbila. Rozhodně se sem jednou vrátím. Nebo v to aspoň doufám. Procházela jsem podél řeky směrem od centra. Na chvíli jsem se zastavila a pozorovala osvětlenou Eiffelovu věž vyčnívající nad lehce zasněženými střechami domů. V rozsvícených oknech se občas mihly stíny jejich obyvatelů.

Opět jsem myslela na Freda. Poslední dobou mi bylo smutno, jako snad ještě nikdy. Cítila jsem to i z jeho strany. Namlouvala jsemmsi, že cítit smutek je lepši, než necítit vůbec nic. Aspoň vím, že je naživu. Jakmile lidí začalo ubývat, rozhodla jsem se opět zmizet v temnějších uličkách. Měla jsem v plánu vrátit se do okrajových částí.

Stalo se to náhle, když jsem zahnula do jedné z postranních ulic. Osoba, do které jsem narazila, měla na sobě dlouhý, černý, kožený kabát. Stačil mi jediný pohled a věděla jsem, že tentokrát se mi nepodaří zmizet tak lehce, jako to bylo v předešlých případech. Prsty jedné jeho ruky se sevřely kolem mého lokte a druhou rukou bleskově vytáhl svoji hůlku.

„Věděl jsem, že se budeš vracet zrovna tudy." Ušklíbl se zlověstně. „Někdy se čekání opravdu vyplácí." S rukou stále svírající můj loket a hůlkou připravenou kdykoliv zastavit můj pokus o útěk, jsme se vydali zpět k hlavní ulici. Srdce mi prudce bušilo. Zpočátku jsem nevyvíjela žádný protest. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu. Plánovala jsem.

„Nejsi zrovna moc upovídaná, co?" Uchechtl se. Mluvit s takovýmto individuem je pod mou úroveň. „Proč je po tobě vyhlášeno pátrání? Co jsi zač?" Skvělé. Takže po mě jdou a stále sami neví proč.

Došli jsme opět k řece. Čekala jsem, že půjdeme směrem, kterým se nacházelo ministerstvo kouzel. To se ale nestalo. Vedl mě ke schodům, po kterých jsme se dostali blíže k vodě. Schody byly mokré a až na noc zase klesne teplota, určitě se na nich do rána vytvoří led. Kam mě to vede? Tohle určitě není cesta, kterou se dá dostat na ministerstvo. Zašli jsme pod jeden z mostů, kde kromě velkého hejna holubů nic nebylo. To byla moje šance.

Jednoduchým neverbálním kouzlem jsem hejno vyplašila. Přesně jak jsem chtěla, hejno se rozlétlo naším směrem. Cítila jsem kolem sebe vítr od holubích křídel. Bystrozorův stisk na vteřinu povolil a to bylo vše, co jsem potřebovala. Vysmekla jsem se mu a rychle vytáhla hůlku. Zvládla jsem udělat sotva několik kroků, když se mu povedlo ptáky kouzlem rozehnat. Pak se na mě zadíval. Přeměřoval si vzdálenost, která mezi námi vznikla.

„Hezky sis to naplánovala. To musím uznat." Mluvil klidně, ale bylo na něm vidět, že je připravený k boji.

„Děkuju." Ušklíbla jsem se.

„Takže ty už mluvíš. Dobře. Tak mi teď můžeš říct, proč po tobě všichni jdou. Co je na tobě tak výjimečného?"

„I kdybych to věděla, tak bych ti to neřekla." Nastalo mezi námi krátké ticho. Souboj započal náhle. Oba jsme využívali neverbálních kouzel. V přítmí mostu byly záblesky z našich hůlek jasné jako ohňostroje.

Byl to drsný souboj s opravdu dobře vycvičeným protivníkem. Netrvalo to ale dlouho a můj protivník se složil k zemi. Hned mi došlo, že je něco špatně. Sotva jsem se rozkoukala, namířila jsem hůlku na osobu, jež se schovávala ve stínech.

„Kdo je to?" Řekla jsem zadýchaným ale přesto rozhodným hlasem. Osoba ze stínu pomalu vyšla a moje srdce vynechalo jeden úder.

NOVÝ ZAČÁTEKKde žijí příběhy. Začni objevovat