NOVÝ ZAČÁTEK

IV.

                    

**

Vynořila jsem hlavu z myslánky a rozbrečela se. Sirius hned ke mně přiskočil a objal mě.

„Moc.. moc mě to mrzí, Siriusi," vzlykala jsem.

„Z toho si nic nedělej. Akorát.. teď už víš, že je to pro mě těžké. Mira.. Byla to jediná holka, kterou jsem kdy miloval. Nikdy jsem se nevyrovnal s její ztrátou. A pak, když jsem tě viděl v té učebně, bylo to jako bych se vrátil časem. Já vím, že nejsi ona, ale prostě něco mi nedovoluje tě nechat být," teď myslím přišel ten správný čas.

„Já.. ptala jsem se táty. Na tu vidinu," otočila jsem se na Brumbála. „Řekl mi, že když jsem se narodila doktoři mi dávali maximálně dva roky života. Když mi byly tři, onemocněla jsem a na konci října.. jsem zemřela. Ta vidina je pravdivá. Opravdu jsem zemřela a pak do mě vlétla jiná duše," Brumbál celou dobu jen přikyvoval.

„Kdy to bylo?" Zeptal se mě Sirius.

„31. října. Ve stejný den, kdy Mira zemřela," nikdo z nich k tomu nic neřekl. Ani já jsem neměla slov. Jestli to byla pravda, duše Miry mě zachránila. Nebo si jen vzala mé tělo? Měla jsem spoustu otázek. Hlavu jsem po dnešku měla jako střep. Byla jsem strašně ráda, že mi dovolili odejít.

„Nemám jít s tebou?" Nabídl se Sirius.

„Ne. Potřebuju si trochu provětrat hlavu. Osamotě." Rozloučila jsem se s oběma dospělými a vydala se vstříc tmě a čistému vzduchu.

*

To, co jsem se dověděla, způsobilo, že jsem se do sebe úplně uzavřela. Přes den jsem tiše pomáhala babče v obchodě a po nocích jsem tajně chodila ven. Nebylo to sice bezpečné, ale moc se mi líbila tichá noční krajina. 

Uběhl už týden. Včera mi přišel dopis. Od Freda. Nabídl mi, abych srpen strávila s nimi u Siriuse. Prý tam budou všichni. Vůbec jsem neměla náladu na vždy veselé Weasleyovi. Ani na Siriuse. Kvůli němu mám teď hrozné výčitky. Je ve mně duše jeho jediné milované dívky! Jak s tím mám teď žít? Možná je to moje tělo, ale je ještě někde zbytek mojí duše? A co mé pouto s Fredem? Připoutala se k němu duše Miry nebo ten poslední kousek té mé? Daly by se nějak rozdělit? A kdyby ano, přežila bych to? Nicméně jsem mu slíbila, že přijedu tak na poslední týden.

*

Ráno jsem vyrazila do školy. Moje nálada byla pod psa. Dnes ale mělo začít moje doučování a na to jsem se docela těšila. Konečně to odvede moje otravné lítostné myšlenky jinam. Před hlavní branou na mě čekaly dvě osoby. Brumbál s Jacobem.

„Dobré ráno," pozdravila jsem, když jsem k nim došla. Trochu jsem se tím kopcem zadýchala. Jacob si mě prohlédl od hlavy k patě.

„Tak už vím, kde začneme. Tvoje kondička stojí za starej klobouk," ušklíbl se.

„Prosím?" Podívala jsem se na něj uraženě.

„Jo. Podivej se na sebe! Zadejchala ses a tos jenom vyšla kopeček!" Dobře. Tohle nebude jenom taková poklidná hodinka kouzlení. Tohle bude tvrdý boj. Hodně tvrdý. Boj o přežití.

„Dobrá. Tak já vás tu zanechám. Kdyby se něco stalo, budu u sebe v ředitelně. Můžete se stavit na čaj až skočíte," usmál se na mě Brumbál povzbudivě a odešel.

„Chceš si jít odložit věci? Dáme si rychlý kondiční ranní běh," usmál se na mě. Spražila jsem ho zlým pohledem a šla si položit tašku do hradu. Nechala jsem ji jen za bránou a pak se vrátila ven.

„Je dobře, že sis vzala dlouhý kalhoty. V lese by sis ošklivě poškrábala své hezké nohy," mrkl na mě. „Tak poběž!" Vyzval mě a rozběhl se k Zapovězenému lesu. Tohle bude moje smrt.

*

Tohle je moje smrt. Už po pár minutách mi odumíraly nohy a nemohla jsem popadnout dech. Proč tohle vůbec dělám? A navíc dobrovolně? Co mi to přelítlo přes nos? Opřela jsem se o strom, rukou si chytla bolavý bok a snažila se popadnout dech. 

„Copak? Potřebuješ pauzu?" Přiklusal ke mně Jacob. Nenávistně jsem se na něj podívala.

„Ne," řekla jsem silně ironicky. "Opírám se tu proto, že se chci opálit ve tmě." Jacob se na mě podíval, otočil se a dal se zase do klusu. Protočila jsem oči a odlepila se od mého záchranného stromu. Jacob se zničeho nic prudce otočil a v ruce držel hůlku. Já tu svou nestihla vytáhnout včas. V poslední vteřině jsem mávla rukou a vyslala štít bez hůlky. K mému ohromnému překvapení se mi to povedlo. Jacob se na vteřinu zarazil, ale pak po mě začal metat různá útočná kouzla. Co to do něj vjelo? To mě chce zabít? Sirius měl pravdu. Neměla jsem mu věřit. Teď na to doplatím. Odrážela jsem rukama všechny kletby, co na mě seslal. Všechny až na tu poslední. To už jsem cítila, jak mě opouští síly. Ta poslední na mě byla moc silná. Zakolísala jsem a upadla na zadek. Jacob přestal. Schoval hůlku a vydal se zpátky ke mně.

„Nebylas připravená," řekl neutrálně a natáhl ke mně ruku. Naštvaně jsem se na něj zamračila.

„Nevarovals mě! Nestihla jsem si vytáhnout hůlku!" Vyjela jsem na něj. Pobaveně se ušklíbl.

„Smrtijedi tě taky nebudou varovat než zaútočí. Ale musím přiznat, že tvoje představení bez hůlky bylo vskutku působivé," ignorovala jsem jeho ruku a vstala sama. S pomocí stromu.

„Díky," odsekla jsem.

„Nebuď naštvaná. Chtělas učit, tak tě učim. Pro začátek musíš zapracovat na svojí kondičce, rychlosti a vnímavosti. Musíš bejt rychlejší. Musíš si pamatovat, že bystrozor sice bojuje, ale má velkou nevýhodu v tom, že nepoužíváme zakázané kletby. Nebo aspoň pokud to není otázka života a smrti. To pro Smrtijedy ale neplatí. Neváhají je použít a používají je hojně. To sis vlastně už vyzkoušela na vlasní kůži. Proto musíme bejt rychlejší," pozorně jsem se snažila zapamatovat si každé slovo. Teď jsem se cítila ještě víc vyčerpaná, ne po tom běhu.

„Tak jo. Pro dnešek to tady otočíme. Poběžíme zpátky a v komnatě si dáme opakování nějakých obranných a útočných kouzel," rozhodl, když mě chvíli zkoumal. Přikývla jsem a zhluboka dýchala.