NOVÝ ZAČÁTEK

XXXI.

Nebo možná ne. Když jsem jí všechno převyprávěla, zamračeně se na mě podívala a přešla si sednout na svou postel.

„Nemůžu uvěřit, žes mi lhala! Že jste mi všichni lhali! Co jste si tím dokazovali, co?" Rozkřikla se najednou.

„Chápu, že jsi naštvaná. Je mi to líto. Tolikrát jsem se ti to chtěla říct, ale.."

„Ale co? Nevěříš mi, že udržím tajemství?"

„O to nejde! Věřím ti. Já.. prostě jsem se bála. Nechtěla jsem tě do toho zatahovat. Přeci jen je.. bylo to dost nebezpečný tajemství. Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo," teď bylo ticho. Jen se na mě vyčítavě dívala. Pak se zvedla a bez jediného slova odešla. 

Tak to jsem podělala. Právě jsem přišla o poslední kamarádku. Dnešek snad nemůže být lepší. Teď už tady opravdu nemám co dělat. Kouzlem jsem si sbalila věci a vzala si s sebou jen kabelku, zvětšenou nezjistitelným zvětšovacím kouzlem, s nejnutnějšími věcmi. Nakonec jsem tam hodila dopis od Freda. Ten byl pro mě nejdůležitější. Ten Siriusův jsem stále měla v kapse. Tížil mě tam jako kámen a nedokázala jsem ho vyndat. Myslela jsem, že jen při letmém dotyku mi shoří celá ruka. Přivolala jsem si koště. Bože můj. Opravdu to dělám? Utíkám? Možná toho budu litovat. Asi určitě toho budu litovat, ale veškeré následky si ponesu sama. Zhluboka jsem se nadechla a nasedla na koště. Krev mi zuřivě proudila v žilách, když jsem se lehce odrazila. Vyrazila jsem oknem ven. Vítr mi cuchal vlasy a šlehal mi do tváří.

*

Moje první zastávka měla být v Prasinkách, doma. A pak, až si to všechno urovnám, vyrazím za Fredem.

Cesta mi zabrala pár minut. Trochu oslepená sluncem jsem přistála kus před vesnicí. Nechtěla jsem riskovat přistání v davu na ulici. Rychlým tempem jsem si to namířila k domovu.

„Moc mě to mrzí," zachytila mě na jednom rohu postarší paní.

„Cože?" Nechápavě jsem se dívala, jak odchází. Zavrtěla jsem hlavou a šla dál.

„Je mi to velmi líto," ozval se nějaký pán, kterého jsem nikdy neviděla.

„Co je Vám líto?" Ale ani ten mi neodpověděl.

„Mrzí mě to," ze všech stran na mě začaly padat lítostné fráze, ale nikdo mi nebyl schopný říct proč. Že by to nějak souviselo se Siriusem? Ale jak by to mohli všichni vědět? A proč by si ho spojovali se mnou? Rozběhla jsem se pryč. 

Tohle je naprosté šílenství. Co se tu proboha děje? Zastavila jsem se na rohu a spatřila velký dav lidí před naším domem. Co se tam děje? Udělala jsem pár kroků blíž a pak to uviděla. Všechna skla v oknech byla vymlácena, dveře visely na posledním pantu a někdo před nimi klečel. Přejel mi mráz po zádech. V koutku mysli jsem věděla, že tohle bude zlé. Když jsem se ještě trochu přiblížila, viděla jsem, kdo to klečí i proč. Byl to táta a v náruči svíral bezvládné tělo. Protlačila jsem se davem skoro k nim. Lidé mě beze slov pouštěli blíž.

„Mayo," zašeptal táta se slzami v očích, když si mě všiml. Ani jsem nemohla mrknout. Z jeho náruče jsem viděla babiččiny bledé tváře.

„Mayo," přiskočil ke mně Fred. Co tu dělá? A proč.. proč? Připadala jsem si, jako bych přirostla k zemi. Když jsem ale udělala jeden krok vzad, najednou už šly snadno. Běžela jsem pryč. Slzy mě pálily v očích a za sebou jsem nechávala hlas vykřikující mé jméno. Když jsem doběhla na konec vesnice, dostala jsem velmi špatný nápad. Přenesla jsem se.