NOVÝ ZAČÁTEK

XXVIII.

Testování mělo několik částí. Teoretickou písemnou ze všeho, teoretickou ústní z námi vybraných a praktickou. Teď už mi chyběla jen poslední část. Na tu praktickou, díky mému příjmení, jsem přišla na řadu mezi posledními. To čekání bylo vražedné.

Když jsem vešla do učebny Obrany, třásla se mi kolena. Lavice byly u stěn a uprostřed učebny stála jedna židle. V učebně byli čtyři lidé. Umbridgeová, Kratiknot, McGonagallová a nějaký další muž. Když jsem přišla blíž, pozdravila jsem a čekala na nějaké pokyny k průběhu zkoušky. Umbridgeová se na mě přeslazeně usmívala, až se mi z toho zvedal žaludek, Kratiknot se snažil ukázat svůj povzbudivý úsměv, který schovával v kníru, podobně se tvářila i McGonagallová, teda bez toho kníru, a ten neznámý muž se tvářil dosti neutrálně. Ten mě z těch čtyř děsil nejvíc.

„Takže," usmála se na mě Umbridgeová. Připravila jsem si hůlku do ruky. To bude v pohodě.

„Co to děláte, slečno?" Z ničeho nic se zarazila. Úplně mě tím vyvedla z míry.

„Co.. já.. připravila jsem si hůlku," vykoktala jsem.

„To vidím, ale nač Vám bude Vaše hůlka?" Pokračovala dál.

„No na obranu. Při téhle praktické zkoušce se používají kouzla a .."

„Ne. Copak jste v hodinách neposlouchala? Pamatuji si, že jsem výrazně upozorňovala na to, že všechny zkoušky jsou čistě teoretické," nechápavě jsem se na ní dívala. Co je tohle za blbost?

„Tak ji, prosím Vás, ukliďte zpátky. Nebo si ji odložte tam dozadu, aby vás nerozptylovala," ukázala na zadní lavici u dveří.

„Ne!" Vyhrkla jsem nechtěně.

„Cože?" Vykulila na mě své ropuchovité oči. Rychle jsem se zamyslela a pak to zopakovala.

„Ne," všimla jsem si, že Kratiknotův obličej zbledl tak, že barvou připomínal Sira Nicolase a McGonagallová na mě zírala s pootevřenou pusou. Neznámý se na mě taky díval a vypadal pobaveně.

„Slečno Radfordová. V této zkoušce.."

„Praktické zkoušce," skočila jsem jí do řeči. Spražila mě zlým pohledem, ale nijak to na mě nepůsobilo. Žádný strach, nebo nedejbože respekt. Prostě nic.

„V této zkoušce.."

„Praktické zkoušce," opravila jsem ji znovu. Její obličej pomalu nabíral rudou barvu. „Praktická. To znamená kouzla v praxi. Používání kouzel pomocí hůlky a .."

„A dost!" Vykřikla naštvaně, skoro až šíleně. Oči jí lezly z důlků a propalovaly mě zabijáckým pohledem. Kdybych byla z papíru, ve vteřině by po mě zbyl jenom popel.

„Průběh této zkoušky určuji já. Ne Vy. A já říkám, že při této pra.. zkoušce, se hůlka používat nebude! Už je Vám to jasné?" Významně se na mě podívala. Zrovna jsem se jí chystala drze odpovědět, když v tom se mi zatmělo před očima a já se sesunula k zemi.

*

Probudila jsem se na ošetřovně. Jako vždycky. Tentokrát u mojí postele neseděl Fred, ale jenom Kat.

„Dobré odpoledne, ospalče," usmála se na mě. Protřela jsem si oči a pak se rozhlédla kole sebe. Byl jsem tu jako pacient sama.

„Co se stalo?" Vyhrabala jsem se do sedu. Hlava se mi motala tak, jako bych se točila několik dní vkuse na ruském kole, pozpátku a hlavou dolů. Opřela jsem se o čelo postele a natáhla se pro skleničku s vodou.

„Omdlelas při zkoušce u Umbridgeový. Prý jsi ji to tam dobře nandala. Byla celkem slušně vytočená a když se do tebe chtěla pustit, tak ses složila. Byla vážně vzteky bez sebe," uchechtla se a posunula se blíž.

„Jo. To si pamatuju. Ropucha jedna hnusná. Vsadím se, že mě to ještě letos nenechá zopakovat," to nevadí. Do školy se vrátím až tady nebude. Chybí mi přece jenom jedna část zkoušky.

„No.. nenechá. Mluvila jsem s Kratiknotem a ten si to myslí taky. Ale jen mezi námi, docela tě obdivuje. Že ses jí postavila. Prý rozhodně nečekal, že to bude někdo z Havraspáru," zasmála se Kat.

„Někdo to udělat musel," pak jsem se zamyslela.

„Je pořád pátek?"

„Neděle," zůstala jsem na ni civět s otevřenou pusou.

„To jsem byla mimo tak dlouho? Vždyť byl pátek!" Vzala jsem si hlavu do dlaní. Při tom pohybu mi strašně zakručelo v břiše. „Merline. Přijdu si, jako bych celý pátek pila ohnivou whisky. Mám strašný hlad a nic si nepamatuju," Kat se vlídně usmála a vstala. Odkopla jsem peřinu na stranu, pak jsem ale uviděla, co mám na sobě a zase se přikryla. Fuj. Nemocniční košile.

„Nevíš, kde mám oblečení?" Rozhlédla jsem se kolem dokola.

„To nevím. Asi bude v koupelně," Kat vstala a zmizela za rohem.

„Jop. Mám ho!" Ozvalo se po chvíli a pak se vynořila s hromádkou oblečení v ruce. „Počkám na tebe venku," hodila mi to na postel a pak odešla. Oblékla jsem se jak nejrychleji jsem mohla a pak vyšla ven.

„Madame Pomfreyová tady není?" Podivila jsem se. Normálně by mě držela na ošetřovně klidně i násilím aspoň do večera.

„To nevím. Když sem přišla, nikdo tady nebyl. Asi si musela odskočit." Kat pokrčila rameny a šly jsme pryč. Chodby byly liduprázdné.

„Kam se všichni poděli?"

„Asi jsou venku. Je neděle," připomněla mi. Mířily jsme do kuchyně.

„Dala bych si sendvič," zasnila jsem se.

„Kdy si o něj řekneš, tak ho taky dostaneš. A ten si můžeš vzít s sebou ven," usmála se na mě a pošimrala hruštičku na obraze.

„Co pro Vás můžeme udělat? Co byste si přály?" Přiběhla k nám hned jedna malá skřítka.

„Mohla bych vás poprosit o kuřecí sendvič? A možná něco studeného k pití," usmála jsem se na ni. Uklonila se a zmizela někdo vzadu.

„Jsou vždycky tak milí," posadila jsem se na lavici u vchodu.

„Jo. Pro ně je to čest, když si přijdeš pro jídlo i mimo daný čas. Miluju skřítky," Kat se posadila vedle mě a čekaly jsme. V kuchyni bylo celkem rušno.

„Docela by mě zajímalo, kolik jich tady je," poznamenala jsem polohlasně.

„Hodně. Od někoho sem slyšela, že víc než stovka. Ale není to ověřená informace," zavrtěla hlavou Kat a pak se otočila na skřítku, která nám přinesla naši objednávku.

„Děkuji velice," převzaly jsme si jídlo a vyrazily ven. 

Dneska bylo zase krásně. Stejně jako v pátek, a nejspíš i v sobotu, kterou jsem celou prospala. To, že je neděle znamená, že už mi zbývá necelý týden tady na tomhle krásném místě. Pak už se sem dlouho nevrátím. Dokud tady bude Umbridgeová. Zabraly jsme si místo pod starým stromem u jezera. Pár lidí se koupalo, ale většina se jen povalovala po trávě. Nastavila jsem sluníčku tvář, abych taky trochu chytla barvu a hned jsem cítila, jak se mi vlévá do žil nová energie. V tichosti jsme se najedly a pozorovaly své okolí.

„Já nechci odejít," pronesla Kat tiše.

„Já taky ne."

„Copak ty tady nezůstaneš na opravnou?"

„Ne. Dokud tady bude Umbridgeová, nikdo mě tady neuvidí," vytáhla jsem si sukni trochu výš a zvedla pohled k jezeru. Přes jezero se k nám blížil malý stín. Sova. Takovou jsem tady ještě neviděla. Mířila přímo k nám. Kat asi dostala dopis.