NOVÝ ZAČÁTEK

3.

 Poté co jsem se pokochala výhledem a najedla se, začala jsem hledat únikovou cestu, jak se ze střechy dostat. Poletovat po Londýně mezi mudly se mi moc nechtělo, takže jsem se to rozhodla risknout. Byly tu jedny dveře, za kterými se určitě nacházelo schodiště. To nebyla ta správná cesta. Taky bych se z budovy nemusela dostat ven. Zbývalo tu tedy požární schodiště. Mohla bych se dolů přenést, ale nechtěla jsem k sobě zbytečně přilákat pozornost. Opatrně jsem začala slézat. Schodiště bylo zrezlé a vlhké od deště. Kdy jsem konečně seskočila na pevnou zem, prvním krokem jsem stoupla do louže. Paráda. Použila jsem neverbální vysoušecí kouzlo. V temné postranní uličce jsem byla sama, takže by to neměl být problém. Pak jsem se odhodlala vyjít na ulici.

Na sobě jsem měla to nejobyčejnější oblečení, takže jsem mezi mudly krásně zapadla. Vlasy jsem si, jen tak pro jistotu, nahrnula víc do obličeje. Můj prostý plán zněl asi takhle. Nejprve sehnat nějaké jídlo do zásoby a pak nepozorovaně zmizet. V jednoduchosti je úspěch. Nicméně, moje finanční situace nebyla zrovna nejlepší. Budu muset najít něco levného a trvanlivého. V prvním obchodě jsem neuspěla. Všechno tu bylo předražené. Neměla bych se tomu divit. Jsem v centru Londýna. Tohle jsou ceny pro turisty. Musím se dostat někam dál. Zkusím jít podél řeky a snad později narazím na nějaký lepší obchod. Ušla jsem sotva kilometr, kdy v tom mi něco došlo. Musím sehnat něco co nejdříve. Obchody nemají otevřeno celou noc. Podle mých hodinek bylo krátce po půl desáté. Musím začít lépe hledat. Vydala jsem se tedy jednou ulicí směrem od řeky. Bylo tu pár restaurací a hospod, ale žádný obchod s potravinami. Na konci ulice jsem jeden našla. Bohužel pro mě už bylo zavřeno. Tohle není dobré znamení. Nemůžu tu čekat do rána, než si budu moci něco koupit. Šla jsem dál. Všude byla spousta lidí.

„Hej! Není to ona?!" Zaslechla jsem za sebou. Proboha! Našli mě!

„Ne! Kylie Minogue je mnohem hezčí. Tu bych poznal všude. Je to moje osudová láska. Spřízněná duše, chápeš?" Odvětil druhý klučičí hlas. Stalkeři. Takhle mě vyděsit. Zhluboka jsem se nadechla, abych odehnala mrazení v zádech. Chci už odtud vypadnout a to co nejrychleji. Kdy vyloučím ty stalkery, stejně mám pocit, že mě někdo sleduje. Nasadila jsem svižnější tempo. Po pár zabočeních jsem se dostala na rušnější ulici. Tady se ztratím v davu. Na protějším chodníku jsem zahlédla muže v dlouhém černém plášti. Hned jsem si byla jistá, že to je bystrozor. Pokračovala jsem s davem. Přede mnou šla skupina školáků přibližně v mém věku. To je ideální. Někdo tam nahoře zřejmě stojí při mně. Proklouzla jsem až skoro k prvním v řadě.

„Tady si dáme krátkou pauzu. V tomhle obchodě před námi najdete vše, co potřebujete." Oznámila paní, co celou skupinu vedla. Děkuji za informaci. Společně se skupinou jsem zašla do obchodu. Nabrala jsem do košíku nějaké trvanlivé jídlo, co se mi vejde do kabelky a stačí mi na něj peníze. U pokladny jsem strávila minimální možný čas. Úkol splněn. Teď se jen dostat na pobřeží. Když jsem se podívala skrz výlohu na ulici, hned jsem si všimla dvou bystrozorů stojících u protějšího obchodu. Sakra. Budu muset počkat na skupinu. Snad jim to nebude trvat moc dlouho.

O přibližně deset minut později jsem společně se skupinou opustila obchod. Se skloněnou hlavou jsem se opět vmísila do skupiny. Muži v pláštích s tím ale nejspíš počítali. Vydali se nejkratší cestou naším směrem. Musím se odtud rychle dostat.

Kdybych tušila, že po mě takhle půjdou, ani by mě nenapadlo se sem vydat. Copak nemají nic jiného na práci, než hledat jednu zatoulanou holku?

Zabočila jsem do tmavé ulice, kde kromě pár kontejnerů na odpad nic nebylo. Při mé smůle byla ale slepá. Skupina mi mezitím odešla. Zrovna teď. S nechutí jsem se přikrčila mezi dva kontejnery a rychle neverbálně vykouzlila ochranný štít. Tahle kouzla jsem si velmi oblíbila. Kdykoliv jsem je použila a vydržela se nehýbat, stala jsem se pro své okolí neviditelná. Zaslechla jsem kroky, které se ale po chvilce zastavily.

„Počkej. Jsi si jistý, že to byla ona?"

„Samozřejmě. Víme, že se přenesla do Londýna zhruba před hodinou. Jako každý uprchlík, potřebuje doplnit zásoby. V jejím věku je školní výlet ideální prostředí, kde se schovat. Musíme ji najít dřív, než se něco stane."

„A co by se mělo stát? Myslíš, že někdo půjde po hloupé sedmnáctileté holce? Celé tohle pátrání je na hlavu."

„Nevím, kdo by po ní mohl jít. Taky mi to přijde přehnané. Vsadím i pět galeonů, že utekla za klukem a tohle je jenom přehnaná reakce zbohatlých rodičů. Kdyby nebyla něčím důležitá, nenasadilo by na ni ministerstvo tolik týmů bystrozorů."

Šokovaně jsem vykulila oči. Několik týmů bystrozorů? Na tom ministerstvu musí být moře nudy. Když pominu tu urážku mé rodiny, byla jsem ráda, že s tím nesmyslným honem na mně taky nesouhlasí. Náhle se obě postavy znovu daly do pohybu. Čím byly blíž, tím víc jsem začínala panikařit. Už teď jsem cítila, že kouzlo není dostatečně silné. Rozhodla jsem se tedy pro riskantní krok. Zavřela jsem oči a přemístila se zpátky na střechu, kde jsem začínala.

Když jsem otevřela oči, ujistila jsem se že jsem sama. Vlasy na zátylku mi vstávaly hrůzou, jak těsné to bylo. Tohle není dobré, když mé přemisťování dokážou monitorovat, nejsem tady v bezpečí. Nezbývá mi tedy nic jiného, než letět přes celé město. Zašla jsem k nejbližší stěně a přeměnila se. Sotva byla moje přeměna dokončena, ozvaly se na štěrku kroky.