NOVÝ ZAČÁTEK

XXIV.

*

Zima pomalu ustupovala a Kat s Georgem spolu pořád nemluvili. Párkrát se nám je podařilo dostat do menší vzdálenosti než je přes celou třídu. Bylo mezi nimi úplně hmatatelný napětí. Věděla jsem, že po sobě touží, že se jim po sobě stýská, ale pořád jim to, co se stalo, bránilo být spolu. Už několikrát jsem chtěla George nakopnout a donutit je znovu si promluvit a dát to zase do pořádku, ale vždycky mě na poslední chvíli Fred zadržel. Když se to stalo už po několikáté, začala jsem být naštvaná i na něj. Když jsem se s ním málem pohádala, vždycky mě odbyl jednou větou: „Nech je, ať si to vyřídí sami. Tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti Kat do toho zasahovala." Kromě těhle drsných, naštvaných dnů jsem měla i smutné dny. Většinou to bylo po tom, co se mi zdálo o dědovi. Dny po probdělých nocích byly strašné a v tu chvíli jsem doslova trpěla tím, že se moje milované okolí tak rychle rozpadá.

*

Uběhl další měsíc. Před týdnem jsem napsala Arthurovi, ale odpověď jsem nedostala. Se školou to šlo všechno do kopru. Nejprve zrušený famfrpál, pak odchod Brumbála, vrchní mrcha Umbridgeová převzala vládu nad školou, učitelé i studenti z ní měli nervy v kýblu, atd. Prostě Bradavice u nebyly ty staré dobré Bradavice. Už to byl jenom hrad plný nespokojených lidí. Úplně všechno bylo pryč. Proto jsem se rozhodla začít se schovávat na bezpečná místa. Trávím hodně času v knihovně vymýšlením mého skvělého plánu s obracečem času. Teda až ho někde seženu. Taky se s Kat pomalu ponořuji do příprav na OVCE. Fuj.

*

„Proč se taky nepřipravuješ na zkoušky? Já být na vašem místě, udělám zkoušky a hned po nich si můžete odejít. To se mi sice taky nelíbí, ale.."

„Ne, Mayo. Tohle je zbytečný. Máme skvělý plán. Obchod už je skoro připravený. Naše zářivá budoucnost je jistá. Škola je pro nás už jenom ztrátou času," smutně jsem pohladila Quicka po hlavě. V sovinci dneska bylo nějak prázdno. Stejně jako v mém srdci.

„Nechci abys mě tady nechal samotnou," podívala jsem se na Freda, který ležel rozvalený na našem místečku.

„Pojď sem," vyzval mě a otevřel náruč.

„Víš, že bych byl ten nejšťastnější člověk na světě, kdyby chtěla utéct se mnou hned. Ale vím, že to není to co chceš. My to zvládneme. Až tenhle blázinec skončí, pomůžu ti nastěhovat se do našeho bytu. Neboj. Rychle to uteče a my už napořád budeme spolu," přitáhl si mě do objetí na deku, kterou propašoval z Nebelvírské společenky.

„Jo. Snad máš pravdu. Už se toho nemůžu dočkat, ale.." v hlavě mi začalo vířit strašně moc myšlenek.

„Ale co?" Znejistěl.

„Ale nevím, jak to říct tátovi a babče. Táta bude určitě zuřit," když se Fred znovu nadechl začal se smát. „To není vtipný! Tohle je vážná věc!" Plácla jsem ho do hrudníku. „Ty už jsi to rodičům řekl? Že se chystáte odejít ze školy a otevřít si obchod?" Fred se sice přestal smát, ale úsměv z tváře mu nezmizel. Tím tomuto rozhovoru snižoval vážnost.

„Ještě o ničem z toho neví. Já si ale myslím, že budou nadšený. Hned potom, co je přejde vztek a touha nás oba uškrtit nebo vydědit," Fred čekal na mou reakci, ale marně. Normálně bych se tomu zasmála, ale dneska mi do smíchu moc nebylo.

„Tím se netrap. Oni to nějak přežijou. Budou muset. Čas nezastavíš. Přišlo by to tak jako tak. A to si ještě počkej na.." najednou se odmlčel. „To je jedno. Prostě to tak je a oni to musejí akceptovat."

„Frede?"

„Hm?"

„Na co si mám počkat?" Opřela jsem se bradou o jeho hrudník, abych na něj viděla. Byl tak.. tak.. „To je jedno," řekla jsem a natáhla se pro pusu. Nejdřív jenom malou, ale když jsem se mu podívala do očí a viděla, jak se mu z pohledu na mě rozšířily zorničky, okamžitě jsem se vrátila pro další a další.

„Pojď," z ničeho nic se začal hrabat na nohy. Zmateně jsem vstala. Fred rychle schoval deku a slezl dolů po žebříku.

„Pojď," vyzval mě znovu. Bez protestů jsem slezla za ním.

„Kam..?" Moje otázka se ztratila v polibku.

„Neptej se," vzal mě za ruku a vedl pryč.

„Jestli jdeme do komnaty, tak si to nejdřív pořádně rozmysli. Smrdím jako sova," varovala jsem ho. Zasmál se, ale nic neřekl. Řekla jsem si, že budu šetřit dech a šla za ním tiše. Doleva, doprava, doprava, doleva. Bože můj. Kam mě to vede! Nejsem si jistá, jestli jsem v téhle chodbě vůbec někdy byla. Pak jsem se zastavili. Jo. Tady jsem už byla. Stáli jsme u našeho známého obraz mořské panny.

„Abierto," řekl tiše a rozhlédl se po chodbě. Panna se usmála a pustila nás dovnitř. Nikdo tam nebyl. Zůstala jsem stát hned u vchodu, zatímco Fred pouštěl všechny kohoutky.

„Tohle beru," usmála jsem se, když šel ke mně. Začala jsem si sundavat hábit, ale hned mě zastavil. Nechápavě jsem se na něj podívala. Proč mě zastavil? V jeho očích se zalesklo cosi divokého. Chtěl si mě svléknout sám. Jeho pohled mě úplně přimrazil k zemi. Pozorovala jsem jeho obličej a hladové oči, zatímco mi jeho ruce pomalu něžně sundavaly hábit, rozepínaly knoflíčky u košile a všechno oblečení odhazovaly někam do rohu. Když jsem před ním stála jen ve spodní prádle, natáhla jsem ruku a sevřela jeho rozvázanou kravatu.

„Teď já," řekla jsem rozechvělým hlasem. Když jsem mu jedním rychlým trhnutím sundala kravatu, prudce se nadechl. Co je tohle za hru? Cítila jsem, jak se s každým odloženým kusem oblečení naše okolí otepluje. Neřekla bych, že to bylo horkou vodou, která se valila z kohoutů. Bylo to v nás. Krev mi v žilách proudila snad rychlostí světla, ctila jsem chvění na místech, kde se mě Fred dotýkal. Každičký nerv v mém těle byl v pozoru. Když jsem mu stáhla kalhoty, zůstala jsem před ním ve dřepu a dívala se mu do obličeje. Takhle zespoda byl snad ještě hezčí. Tyčil se nade mnou a celý se lehce chvěl. Za bradu si mě vytáhl zase nahoru a spojil naše rty. Ten moment byl tak silný. Sundali jsme si i poslední kousky oblečení. Kdy jsem se k němu opět přitiskla, obtočila jsem mu ruce kolem krku. Lehce mě zvedl a odnesl do teplé vody.