NOVÝ ZAČÁTEK

26.

Štědrý den. Den plný smíchu, radosti a pohody. Bohužel ani to pro mě letos neplatí. Sice ho budu trávit s Arthurem, ale rozhodně se mě Vánoční atmosféra ani trochu nedotkla. Pod hrozbou kletby Imperius, jsem byla donucena Arthurovi pomoci zdobit vánoční stromek a vytvořit vánoční dekoraci v domě. Jak už jsem zmínila, letošní Vánoce budu trávit s Arthurem.

Haylee je bude trávit se svou rodinou. Přeci jen s Arthurem nejsou svoji a její rodina si ji chce užít dokud může. Merline. Haylee LeClaire. Arthurova snoubenka. To je kapitola sama pro sebe. Naše první seznámení nebylo zrovna nejdokonalejší. 

Arthur byl na nákupech, když přišla domů. Já byla zrovna ve sprše. Když jsem slyšela zabouchnout vchodové dveře, myslela jsem si, že se už Arthur vrátil. Když jsem pak zaslechla naštvanou ječivou francouzštinu, hned jsem věděla, co přijde. Vypnula jsem sprchu a zamotala se do ručníku, aby až se otevřou dveře jsem tam nestála nahá. Sotva jsem tak udělala, dveře koupelny se rozrazily a v nich stála holka v mém věku se zuřivým výrazem. Otevřela jsem pusu abych něco řekla, když v tom začala něco vykřikovat francouzsky, popadla moje věci, hodila je na chodbu a pak mě vystrčila z koupelny ven. Několikrát jsem se ji pokoušela uklidnit a vysvětlit jí mojí hodně špatnou francouzštinou (kterou mě Arthur začal učit), kdo jsem, ale nenechala mně říct ani jednu celou větu. Couvala jsem před ní chodbou až pomalu ke vchodovým dveřím, zatímco ona po mě házela různými věcmi. Díky bohu se dveře za mnou otevřely a Arthur vešel dovnitř s několika taškami v rukou. Celou situaci ji pak na šálkem čaje vysvětlil. Ještě několik dní poté se mi omlouvala. Ke konci mě to už začínalo pěkně štvát a tak jsem byla ráda, že odjela na Vánoce domů k rodině.

Vánoce. Celý den jsem myslela na to, že jsem mohla trávit první společné vánoce s Fredem, Georgem a Katie. Mohli jsme společně vařit, jít navštívit tátu a Weasleyovi, hrát hry, bavit se a popíjet máslový ležák. A nebo taky ne. Abych se na chvíli zbavila myšlenek na to, co všechno mohlo a nemuselo být, jsem se pustila do vaření. Když jsem zaměstnala ruce, myšlenky šly aspoň částečně stranou. Přemýšlela jsem, co bych dala Arthurovi k Vánocům. Něco co můžu lehce vyčarovat. Jako osoba na útěku nemůžu jen tak chodit po obchodech a shánět vánoční dárky. Mohlo by to být něco do domu. To se určitě bude hodit. Ale co když se to nebude líbit Haylee? Arthur by mi to určitě neřekl, ale ona by to řekla. Nebo možná neřekla a sotva bych opustila dům, tak by to vyhodila nebo schovala na půdu.

„Nad čím přemýšlíš?" Ozval se za mnou Arthurův hlas.

„Nad tím, co ti dám k Vánocům."

„Já nic nechci. Nemusíš mi nic dávat. Já už nejlepší dárek dostal."

„Jo? Haylee ti už něco dala?"

„Ne." Zasmál se. "Nejlepší dárek je, že jsi tady a že jsi v bezpečí."

„To je velmi roztomilé." Otočila jsem se s úšklebkem a štípla ho do tváře. „Kdy se z tebe stal takový citlivka?" Zasmála jsem se.

„Když jsi odešla a já zůstal s Fredem a Gregem sám." Po jeho odpovědi jsem zůstala stát jako opařená. Je to tu zase. Výčitky.

„Pořád jsem s nimi v kontaktu." Nadhodil. „Píšeme si skoro každý týden."

„Psal jsi jim o mě?" Lekla jsem se.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Nepsal jsem jim, že jsi tady. Kdybych to udělal, už dávno by tady oba byli." To je pravda. Oba by tu už dávno byli. V kuchyni nastalo smutné tíživé ticho.

„Vlastně je tady jedna věc, co bych si přál k Vánocům."

„A to je? Neříkej, že by sis přál abych se hned vrátila domů, protože takové přání splnit nedokážu. Zatím ne." Na takové přání není ani Bůh ví jaké Vánoční kouzlo dost silné a já nechci riskovat Fredův život.

„Přál bych si hezký koberec před krb." Ušklíbl se na mě. Následný smích trochu uvolnil atmosféru.

*

Později jsme seděli na pohovce u krbu. V rohu pokoje stál už ozdobený stromeček. O který jsme se s Arthurem postarali už včera večer. Po domluvě jsme se rozhodli předat si dárky dnes večer, ne další den ráno jako v Británii. Během odpoledne jsem vymyslela, jak by koberec pro Arthura měl vypadat a během několika desítek minut jsem měla hotovo. Ne že by mi kouzlení trvalo tak dlouho, ale několikrát jsem změnila názor.

„Vypadá úžasně. Přesně něco takovýho jsem si představoval." Zhodnotil můj výtvor Arthur a spokojeně se na něj díval ze svého místa na sedačce. Jemné vzory v několika odstínech béžové, bílé a černé ve světle ohně vypadaly skoro jako živé.

„Jsem ráda že se ti líbí. Myslíš že se bude líbit i Haylee?"

„Určitě. Má ráda přírodní barvy a decentní vzory. Myslím si, že tohle je přesně její vkus." Zasmál se a podal mi balíček, co měl schovaný za opěrkou.

„Veselé Vánoce, Mayo." Usmál se na mě a s jiskřičkami v očích očekával mou reakci na dárek. Už podle zabalení jsem poznala, že je to kniha. Opatrně jsem dárek rozbalila.

„Páni." Spletla jsem se. Nebyla to kniha ale deník. Hnědé pevné desky připomínaly starou knihu a byly zdobené drobnými zlatými vzory. „Je nádherný. Děkuju."

„Když jsem ho viděl poprvé, měl jsem hrozné nutkání ho koupit. Pak jsem neúmyslně kolem toho obchodu prošel ještě třikrát. Když jsem se tam objevil počtvrté, prostě jsem svoje nutkáni poslechl. Bylo to vážně zvláštní." Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela.

„Nemyslíš, že by to mohlo být ono? To znamení na které čekám? Kde je ten obchod?" Zajímala jsem se a listovala v prázdném deníku. 

„Je to nedaleko od centra. Můžu tě tam vzít, ale až po svátcích. Teď mají zavřeno."

Položila jsem deník na stolek přede mnou. V obou rukách jsem svírala hrnek teplého kakaaa pozorovala ho, jako by mi to mělo přinést nějaké odpovědi. V pokoji bylo slyšet jen praskání ohně.

„Nezkusila jsi Freda kontaktovat? Ani jednou?" Promluvil po chvíli Arthur.

„Ne," přiznala jsem smutně. „Bojím se toho."

„Čeho?"

„Že se naplní to, před čím mě varovali. Já o něj nemůžu přijít, Arthure. A jestli ho zachrání to, že ho i třeba dva roky nemůžu vidět, tak jsem ochotná to vydržet, ať mě to ničí sebevíc." Podívala jsem se na něj s odhodláním.

„A co mu napsat dopis? Tím se vyhneš tomu, že ho uvidíš. Aspoň by měl důkaz o tom, že žiješ a že na něj myslíš."

„On ví, že žiju. Cítí, že jsem v pořádku, stejně tak jako cítím já, že on je v pořádku. A nenapsala jsem, protože to nechci riskovat. Nikdo mi nedal přesnou příručku s pokyny a pravidly, jak tohle vlastně funguje." Zamračila jsem se na něj. „Nehodlám riskovat Fredův život kvůli jednomu dopisu."

„No dobře. Nemusíš se na mě hned mračit. Jsou Vánoce." Zvedl se a přešel k poloprázdné knihovně. Vytáhl jednu knihu a vrátil se zpátky.

„Je libo Vánoční koledu?" Usmála se na mě a začal listovat v knize.

„Klidně. Už jsem ji dlouho neslyšela ani nečetla." Usadila jsem se pohodlněji na pohovce a zaposlouchala se do Arthurova čtení.  Teplo ohně z krbu a poměrně monotónní čtení mě uspalo.

***