NOVÝ ZAČÁTEK

XXXVII.

Ulice byla tichá. V některých oknech se ale už svítilo. Někteří mudlové vstávají brzy. Vydala jsem se směrem k parku, odkud se můžu nepozorovaně přemístit. Na lavičce jsem zahlédla spícího opilce. Když jsem kolem něj procházela, pohnul se.

"Kampak tak brzy? Nechceš si trochu užít po ránu?" Ozval se. Nereagovala jsem a přidala do kroku. Sotva jsem zmizela za stromem, přemístila jsem se.

Stála jsem na břehu řeky, která protékala kolem Bradavického hradu. Nechtěla jsem se přenést rovnou ke Chroptící chýši.Tam strávím celý den. Právě začal východ slunce. Nejprve se za hradem objevila narůžovělá hranice horizontu. Pak se postupně začala barvit do oranžova. To bylo znamení, že je čas jít. Za chvíli se začnou bradavičtí studenti probouzet. Lehkým sprintem jsem si to zamířila ke Chroptící chýši. Krčila jsem se za každým keříkem a zjišťovala, zda je vzduch čistý. Člověk nikdy neví, koho tu může potkat.

Když jsem se konečně dostala dovnitř, rozhodla jsem se, že takhle do dál nejde. Musím vymyslet, jak se nepozorovaně přemisťovat. Jak jít mezi lidi, aby mě nikdo nepoznal. Vyšlapala jsem schody nahoru a vstoupila do místnosti s piánem. Přišlo mi to jako včera, když jsem se vyplížila z hradu abych se tady mohla sejít se Siriusem. Posadila jsem se na kanape, které stálo v rohu a začala přemýšlet. No tak Mayo! Musí existovat nějaký způsob..

Z myšlenek mně vytrhl zvuk křídel a tiché zahoukání. Dveřmi do místnosti vletěl Quick.

"Quicku! Kamaráde!" Zaradovala jsem se a nechala ho přistát mi na natažené ruce. Při tom všem bláznovství jsem na něj málem zapomněla. "Co tady děláš?" Zeptala jsem se a pohladila ho po hlavičce. "Neměl bys být v Bradavicích? Jak jsi mě tu našel?" 

Pak mě něco napadlo. Asi bych měla použít nějaká ochranná kouzla. Nerada bych nějakou nezvanou návštěvu. Použila jsem jen pár základních. Quick se ode mě ani nehnul. Chvíli jsem ho pozorovala a pak mi zakručelo v břiše. Není divu, že mi to nemyslí. Mám hlad jako vlk. Kdybych si tak mohla dojít do Prasinek nebo do školy pro něco k snědku. To ale teď musí počkat. Nejprve musím vymyslet jak to udělat, abych tam mohla jít a nikdo mě nepoznal.

"Mysli Mayo! Musí existovat nějaký způsob. Sirius to dokázal, takže to.." na chvíli jsem se odmlčela. "Zvíře. Zvěromág! To je ono Quicku! Stanu se zvěromágem!" Zaradovala jsem se. Trvá to sice delší dobu, než člověk dokáže kompletní přeměnu, ale já nejsem normální člověk. Jinak s tou samomluvou bych měla něco dělat. Jsem jako blázen.

Takže, co by to mělo být? Na výběru zvířete velmi záleží. Něco nenápadného. Pes? Kočka? Nějaký pták? Jednou jsem četla, že zvěromágova zvířecí podoba bývá stejná jako jeho patron. To by nemuselo být špatné. Můj patron je sova. Rozhodla jsem se, že na to půjdu zlehka. Nejprve nějaké části. Hned první jsem začala zkoušet křídla.

*

Kolem poledně jsem dokázala své ruce přeměnit na křídla. Nezkoušela jsem, jestli mě udrží ve vzduchu. Byla jsem tak strašně vyčerpaná, že jsem usnula.

Když jsem se probudila, slunce se chystalo zapadat. Můj žaludek se okamžitě ozval.

"Mohl bys mi sehnat něco k jídlu," nadhodila jsem směrem ke Quickovi. Nechápavě natočil hlavu ke straně. "Ne nemohla bych si jídlo vyčarovat. Vyčarovaný jídlo není jídlo," to už jsme si s holkama zkusily. Quick roztáhl křídla a odletěl. Kéž by pochopil, co po něm žádám. Napadlo mě, že bych mohla zkusit najít nějaké plody v Zapovězeném lese, ale hned jsem to zavrhla. Při mém štěstí by byly jedovaté, nebo by mě ta rostlina sežrala. Nebo nedejbože bych tam narazila na nějaké hladové zvíře, vlkodlaka nebo Hagrida. Po těch představách jsem se začala zase věnovat přeměně. Křídla mi šla perfektně. Tak teď je čas na to, zkusit celkovou přeměnu. Měla bych si vybrat nějakou maskovací barvu. Ať už kvůli lidem, tak i kvůli dravcům. Nerada bych aby mě někdo ulovil. Velikostně bych si představovala něco jako je Quick. To by bylo ideální.

Zavřela jsem oči, abych se mohla lépe soustředit. První pokusy se mi nedařily. Cítila jsem, že se něco děje, ale když jsem se na sebe podívala, měla jsem na sobě jen pár pírek a stále zůstávala člověkem. Zkoušela jsem to pořád dokola, dokud se Quick nevrátil. V zobáčku nesl živou myš. Přiletěl s ní až ke mě a přisedl si na kanape vedle mě.

"Eh. Ne, díky. Vážím si toho, ale tohle není nic pro mě. Myši špatně trávím," zašklebila jsem se. Quick se nad mou výmluvou nepozastavil a po chviličce už po pískající myšce nebylo památky. Z dálky se ke mě donesl smích. Někdo je v okolí. Rychle jsem se připlížila k oknu a nakoukla ven. Na nedaleké vyhlídce se zrovna usazoval pár s piknikovým košem. Jak romantické. Západ slunce a děsivá Chroptící chýše. Pozorovala jsem, jak z koše vyndavají bagety a ovoce. Klid Mayo. Krádež není dobrý čin. Zavřela jsem oči a měla chuť mlátit hlavou o stěnu. Tímhle stylem zemřu hlady dřív, než se dostanu na hranice Británie. Za mnou se ozvalo zahoukání.

"Copak?" Zašeptala jsem a pak se otočila. Quick kroužil nade mnou a v pařátcích držel jednu bagetku. Očividně pár bude jednu postrádat.

"Quicku! Ty zlodějíčku! Já tě zbožňuju!" Zasmála jsem se a natáhla ruce před sebe. Byla zabalená v igelitu, takže se jí nemyté soví pařátky přímo nedotkly. Ne že by na tom nějak záleželo, když máte pocit, že brzy umřete hlady. Dávám mu za to body navíc.

"Jsi prostě nejlepší," pohladila jsem ho po hlavě a zakousla se do toho božího jídla. Snědla jsem půlku a druhou jsem se rozhodla schovat na později. Musím šetřit. Bůh ví, kdy se mi zase dostane šance získat jídlo. Vzala jsem kabelku a začala z ní vytahovat věci. Ani jsem nevěděla, co všechno v ní je. Nejprve jsem vytáhla Famfrpál v průběhu věků a kompas. Opatrně jsem kompas vložila zpátky do knihy, kde jsem ho našla. Dál jsem v kabelce zahlédla nějaké náhradní oblečení, poloprázdnou lahev s vodou a balíček žvýkaček, který jsem si šetřila na horší časy. Pak jsem vytáhla psací sadu, kterou jsem vzala na Grimmauldově náměstí a obálku s dopisy a fotkami. U té jsem se zastavila. Držela jsem ji až s nepřirozenou opatrností. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla obě fotky. Nejprve jsem se dívala na Miru se Siriusem a pak na sebe s Fredem. Oba páry vypadaly tak šťastně.ani jsem nepostřehla, kdy jsem začala brečet. Oba mi hrozně chyběli. Přála bych si, aby to všechno bylo jinak. Abych byla s Fredem. Aby byli babi s dědou a Sirius naživu. Nakonec jsem vyčerpaná, s fotkami v rukou, usnula.