NOVÝ ZAČÁTEK

23.

 Rozhodla jsem se mojí cestu trochu zamaskovat zastávkou v jiném městě. První, co mě napadlo bylo, že jsem se mohla zastavit doma. Pak mi ale došlo, že nevím jestli tam zrovna nebude kontrola. Nakonec jsem se tedy přenesla do Varšavy. 

Ocitla jsem se v parku uprostřed města. Podle hodin na nedaleké věži byly sotva dvě hodiny ráno. Bylo by dobré, kdybych byla v Petrohradě před rozedněním. To je menší pravděpodobnost, že někdo moje přenesení uvidí. Čas plynul neskutečně pomalu. Mohla uběhnout zhruba hodina, co jsem se začala potulovat městem. 

Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Hledala jsem nějaké temné místo, kde bych se mohla nepozorovaně přenést. Pořád jsem se otáčela, jestli neuvidím někoho podezřelého, ale ani jednou jsem nikoho nezahlédla. Proč by taky. Je hluboká noc a opravdu velká zima. Jenom blázen by se pohyboval v tuhle dobu po městě. Byla jsem rozhodnutá, že až najdu to správné místo, okamžitě se přenesu.

Jelikož mi byla zima už tady, ani jsem neváhala si z kabelky vytáhnout druhý svetr. V Petrohradě bude určitě ještě chladněji než tady. Když jsem byla připravená, zalezla jsem do postranní uličky a přenesla se.

*

Přistála jsem na čerstvé vrstvě sněhu v jakési temné uličce. Podle mých hodinek bylo chvíli po třetí hodině. Sledovala jsem světla na hlavní ulici a sníh, který tiše padal a pokrýval tmavé silnice bílou vrstvou. Bylo tu takové ticho, že jsem mohla padající sníh slyšet. 

Objala jsem si rukama tělo a vydala se na průzkum. Když jsem se konečně dostala na nějaké náměstí, konečně jsem viděla první lidi. Zrovna když jsem si začínala myslet, že jsem v nějakém městě duchů. Zůstala jsem ale v bezpečí stínů, protože jsem na sebe nechtěla zbytečně upozorňovat. Poté, co jsem zkontrolovala, zda nejsem nikomu na očích, jsem vytáhla kompas. Znovu jsem si nechala ukázat Maribaulda. Pak jsem zkusila hledání specifikovat na jeho dům. K mému překvapení mi ho kompas opravdu ukázal.

„Zaveď mě k němu," zašeptala jsem a vydala se tím směrem, kterým se střelka kompasu natočila.

Noc začínala ustupovat a já stále hledala Maribauldův dům. Konečně jsem našla tu správnou ulici. Vypadalo to tu ale nějak opuštěně. Po pár krocích jsem zastavila. Střelka ukazovala na dům, co se nacházel po mé levici. Rozhodně bych to netypovala na ten stejný dům, co jsem viděla v kompase. Stála jsem před polorozpadlým domem ze dřeva a betonu. Okna byla ve většině případů vymlácená, střecha místy děravá a na zdech byly různé grafity.

„Mohu Vám pomoci?" Ozval se hlas vedle mě. Ani jsem nepostřehla starou paní, která momentálně stála vedle mě.

„Dobrý den," polkla jsem knedlík, co se mi vytvořil v krku. „Víte, čí je to dům?"

„Bydlel tu nějaký pan Maribauld. Takový zvláštní muž. Prý to bývalo rodinné sídlo."

„Aha. A nevíte náhodou, co se s ním stalo?"

„Někdo říká, že zemřel. Někdo zase tvrdí, že se odstěhoval do Francie. Je tam tepleji." Nejistě jsem se na stařenku podívala.

„Tak děkuji," poděkovala jsem za informace a vydala se pryč. Ne že bych se jí bála, ale dobrý pocit jsem z ní taky zrovna neměla. Chvíli jsem ty informace zpracovávala. Pokud je to pravda a Maribauld je mrtvý, pak jsem se sem táhla zbytečně. Tuto informaci si můžu ověřit v sídle jeho asociace nebo na ministerstvu. Takže moje cesta je jasná. Vytáhla jsem kompas a poručila mu, aby mě vedl k sídlu asociace.

*

Slunce se pomalu vyhouplo na oblohu. Ulice se začínaly plnit lidmi, což byla pro mě přineslo výhody i nevýhody. Poté, co jsem ujedla něco málo ze svých zásob, jsem se opět vydala na cestu. Měla jsem pocit, že chodím v kruzích. Rozhodně bych Petrohrad označila za krásné město, ale problém byl v tom, že většina ulic vypadala velmi podobně.