NOVÝ ZAČÁTEK

Láska a opilství

***

„Vypadá to, že to Sudičky pořádně rozjížděj!" Poznamenal Fred s úsměvem. Celým hradem se linula divoká rocková hudba. Zasmála jsem se a rozběhla se poslední chodbou, co vedla k Velké síni. Zastavila jsem se až před vchodem. Musela jsem se vydýchat. S tím během to byl opravdu špatný nápad. Za prvé, mám vysoké podpatky a v těch s opravdu špatně běhá, za druhé, nemám kalhotky. Jasně, svoboda je příjemná, ale běhat naostro není dobrý nápad. A ještě tak jít do společnosti. Na co jsem sakra myslela? Mohla jsem si nějaké vyčarovat! Fred doběhl za mnou, popadl mě za ruku a táhl rovnou na parket.

„Počkej! Já už nemůžu!" Zařvala jsem, ale přes hlasitou hudbu mě stejně nebylo moc slyšet.

„Ale tohle je nejlepší písnička!" Otočil se na mě a začal poskakovat do rytmu. Byla jsem donucena se k němu přidat. Se smíchem jsme se tam kroutil mezi ostatními spolužáky a profesory. Ano profesory. Vydržela jsem dvě písničky. Pak jsem se vypařila a šla ke stolu s punčem. Byla jsem celá vyprahlá a tak jsem do sebe hodila 2 skleničky za sebou.

„Opatrně s tím punčem. Jinak bude ráno bolehlav," ozval se za mnou hlas dospělého. Leknutím jsem se otočila. Přistoupil ke mně neznámý, skoro dvoumetrový, muž. Byl celý v černé. Nikdy jsem ho tady neviděla. Pozorovala jsem každý jeho pohyb. Vzhledově vypadal jako drsňák, ale pohyboval se s takovou zvláštní vražednou ladností. Nalil si punč a pak se na mě podíval. Začala jsem zkoumat jeho obličej. Mohl být tak o 10 let starší. Měl tmavé oči, širokou čelist a jeho vzhled drsňáka podtrhovaly delší hnědé vlasy a lehké strniště.

„Promiňte, ale my se známe?" Zeptala jsem se, když mi to očumování začalo vadit.

„Jsem to ale nevychovanec. Jmenuji se Jacob Hunt," natáhl ke mně ruku. To jméno mi vůbec nic neříkalo. Nicméně jsem mu ruku podala. Nechci přeci vypadat nevychovaně.

„Maya Radfordová," představila jsem se tak.

„Mohu se Vás na něco zeptat, pane Hunte?" Odvážila jsem se.

„Prosím. Pro tebe jen Jacobe. Nevadí?" Zeptal se hned.

„Samozřejmě. Jacobe. Mohu se zeptat, co tu děláte.. děláš? Nikdy jsem tě tady neviděla. Ani o tobě neslyšela," Jacob si nalil punč a pak spustil.

„No. Ještě před pár lety jsem tu učil Obranu. Vydrželo mi to jenom rok. Přišel jsem na to, že učení není nic pro mě. Vrátil jsem se na své původní místo. Jsem bystrozor. Momentálně jsem tu kvůli dozoru. Však víš. Turnaj a tak. Po tom, co se stalo na mistrovství, nechce ministerstvo nic podcenit. Víš, co se stalo na mistrovství, ne?" Zeptal se.

„Jo. Jo vím. Byla jsem tam. Až moc dobře vím, co se tam stalo," ušklíbla jsem se. Vypadalo to, že o něčem přemýšlí.

„Když jsi tam byla, nevíš náhodou, co to bylo za bláznivou holku, která se připletla do cesty těm Smrtijedům?" Jak to může vědět? Vždyť tam nikdo nebyl!

„Mezi bystrozory se šušká, že chodí sem na školu a je fakt dobrá. Ale podle toho, co udělala bych řek, že to v hlavě nemá moc v pořádku," zasmál se.

„A co jsem podle tebe měla dělat? Nechat se od nich zabít?" Vyjela jsem na něj podrážděně. Úsměv na tváři mu zamrzl.

„To si byla ty? Nevypadáš na to. Páni. Nečekal jsem, že tu holku vůbec uvidím. Natož abych s ní mluvil." Řekl užasle. „Mezi bystrozorama sis tím vysloužila docela obdiv. Pustit se sám na vlastní pěst v tvém věku do bandy Smrtijedů bych se neodvážil ani já. Hele, nic proti tobě, ale vážně si šílená," To opravdu potěší, když o vás cizí člověk řekne něco takového.