NOVÝ ZAČÁTEK

XXXV.

"Mayo," volal na mě hlas z dálky. Ten hlas bych poznala všude.

"Siriusi!" Vykřikla jsem. Kolem mě byla tma. Neviděla jsem na krok. Netušila jsem, kde to vlastně jsem. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

"Mayo," ozval se znovu. Tma kolem mě mě začínala dusit. Padla jsem na kolena. Aspoň že je tady pevná podlaha.

"Mayo," najednou se tma začala projasňovat. Zvedla jsem hlavu. Ze shora se nade mnou snášelo zářivé světýlko. Přibližovalo se ke mě, dokud se nezastavilo v úrovni mé hlavy. Pak se najednou zformovalo do podoby Siriuse. Chtěla jsem ho obejmout, ale modrobílá záře mi napovídala, že bych propadla na druhou stranu.

"Siriusi?" Zašeptala jsem do ticha.

"Ahoj, Mayo," usmál se na mě. "Vidím, že jsi v domě na Grimmauldově náměstí. To znamená, že máš můj dopis a hledáš kompas," zasmál se. "Sice je to varianta, kterou jsem ti nedoporučoval, ale budiž. Je to tvoje cesta a dřív nebo později by ses jí musela vydat." Na chvíli se odmlčel. Musela?

"Nemám moc času, Mayo, takže dobře poslouchej. Kompas je stále v domě. Je velmi dobře skrytý a zabezpečený kouzlem. Nedostane se k němu nikdo, kdo se mnou není spojený. Je tu ještě spousta věcí, co nevíš, Mayo. Ten kompas tě zavede tam, kam budeš potřebovat. Možná se znovu setkáme," znovu mi věnoval ten známý úsměv.

"Siriusi. Siriusi řekni mi, co mám dělat? Prosím. Můžeš.." rozvzlykala jsem se.

"Teď se musíš probudit," řekl s úsměvem a začal stoupat. "Probuď se!"

*

Zadýchaně jsem se posadila na posteli. Za okny byla stále noc. Díky pouliční lampě v pokoji bylo šero. Zamžourala jsem na hodinky. Byly tři hodiny ráno. Protřela jsem si unavené oči. Byl to divný sen, který mi opět zamotal hlavu. Probudila jsem se akorát včas. Dnes ráno se to tu začne hemžit členy řádu a bystrozory. Než se tak stane, musím najít kompas a zmizet. Najednou se mi vybavila Siriusova slova. Kompas je zabezpečený kouzlem, aby se k němu nedostal nikdo, kdo s ním není spojený. Co myslí tím spojením? Myslí jako pokrevní spojení? Pokud ano, tak tohle všechno bylo zbytečné, protože tohle spojení nemáme.

Náhle jsem pocítila, jak mi těžknou víčka. Jako by mi je někdo zavíral. Vytáhla jsem hůlku a pak je zavřela. Najednou jsem ucítila magii. Jako by kolem mě poletoval oblak elektřiny, která mi neuškodí. Cítila jsem, že mě láká pryč z pokoje. Vstala jsem z postele a vydala se po její stopě. Magie mě vedla po schodech dolů. Došla jsem až ke, dveřím, kterými procházela. Hned jsem věděla, co je to za pokoj. Pokoj s rodokmenem rodiny Blacků. Že by kompas byl ukrytý tam?

Opatrně jsem otevřela dveře. Nevěděla jsem, ve kterém pokoji spal Remus, ale nechtěla jsem riskovat, že ho probudí rámus. Když jsem za sebou dveře zase zavřela, rozsvítila jsem hůlku. Pokoj byl stále prázdný. Měla jsem pocit, že ta magie vycházela z rodokmenu. Rozhodla jsem se ho tedy prozkoumat. Procházela jsem pomalu všechny od začátku. Zajímalo by mě, na jakém principu, nebo pod jakým kouzlem, tenhle rodokmen funguje.

Všechny linie se ob generaci nebo dvě proplétaly. To znamenalo jediné. Bratranec si vzal sestřenici. Blackové si očividně hodně zakládali na čistokrevnosti. Pomalu jsem došla až k Siriusově generaci. Jeho obrázek byl vypálený, stejně tak jako jeho sestřenice Andromedy. Od ní se táhly ještě dvě políčka. Ted Tonks a Nymfadora Tonksová. Manžel a dcera. S tou jsem se seznámila letos v létě.

Mohlo by to být ono? Mám najít Nymfadoru, aby mi pomohla najít Siriusův kompas?

To by ale znamenalo, že se ke kompasu může dostat i Draco Malfoy, který je synem Siriusovy druhé sestřenice Narcissy.

Pokračovala jsem ve zkoumání dál. Dostala jsem se až ke konci. Jednu větvičku zakončoval Regulus, Siriusův bratr. Nad ním byl Sirius. Siriusova větvička ale nekončila. Na ní se rýsovalo další políčko. Byl to jen prázdný kroužek. Siriusův potomek. Dítě, které se nenarodilo. Něco mi ale říkalo, že bych tuhle myšlenku měla ještě trochu pozměnit. Natáhla jsem k tomu místu ruku. Minule, když jsem to udělala, po mém doteku se objevil ten kroužek. Co když je toho tam víc? Sotva jsem se dotkla středu, ucítila jsem píchnutí. Tentokrát jsem neucukla. Chvíli jsem počkala a pak ruku pomalu odtáhla. Uprostřed kolečka se vsakovala moje krev. Takže takhle to funguje. Je potřeba krev. Když zmizely i poslední známky krve, na dolním kraji se začalo objevovat jméno. Carina Black. Když bylo jméno hotové, střed kroužku se začal projasňovat. Objevoval se tam portrét. Trvalo to o něco déle, než zobrazení jména. Po pár vteřinách jsem se dívala na svůj usmívající se miniaturní portrét.

"Co?" Zamumala jsem zmateně. Já ale nejsem... Nemůžu být. Siriusova dcera. Vůbec si nejsme podobní. Vypadám jako Mira, to ano, ale ze Siriuse opravdu nic nemám. Myslela jsem si, že jsem Miřina podivná reinkarnace nebo tak něco.

Když jsem byla malá, říkali mi, že jsem podobná matce. Buclatá dáma mi řekla, že jsem podobná otci. A ještě k tomu jsem úplná kopie Miry. Nikdy jsem si nepřišla zmatenější než teď. To mám věřit tomu, že moji rodiče nejsou moji rodiče?