NOVÝ ZAČÁTEK

7.

 Druhý den ráno mě mamka vzbudila brzy.

„Máme pohotovost. Jídlo je v lednici. Odpoledne vyberu nějaké peníze. Přijdu do pěti. Kdyby se tu někdo objevil.. to ti vlastně nemusím říkat, aby ses schovala."

„Ne to nemusíš," zasmála jsem se do peřiny. Pak mě něco napadlo.

„Mami? Mohla bys prosím nějaké peníze rozměnit na švýcarské franky nebo eura?" Překvapeně zvedla obočí.

„Franky? Chystáš se snad do Švýcarska?" Podivila se.

„Jo," řekla jsem po chvíli. „Nikomu to nesmíš říct." Posadila jsem se. Trochu se zamračila.

„Ach ty moje dítě. Co s tebou mám dělat? Jistě, že to nikomu neřeknu. Nějak to vymyslíme. Tak tu buď hodná a neuteč mi." usmála se nakonec a odešla. Doufám, že nenastane taková situace, že bych musela utéct.

*

Celý den jsem se povalovala, jedla a nabírala síly na cestu. Abych jen nemarnila čas, dávala jsem do kupy plán, který pravděpodobně stejně nevyjde. Sepsala jsem si, co všechno vím o Keathovi. Mám jeho jméno, odhadem přibližný věk, jméno manželky. Dobře. Moc toho nevím. Snad ve Švýcarsku nežije moc Keathů Warvicků. Našla jsem autoatlas Evropy, ve kterém jsem nalistovala Švýcarsko a začala hledat, kde by bylo nejlepší začít. Vzpomínala jsem, jak to na fotkách vypadalo. Byla to dřevěná chata. Kterých tam bude určitě mnoho. Nejspíš to bude někde ve vyšších oblastech. Kterých je tam spousta.

Plánování je naprosto zbytečné. Pak jsem se odhodlala zkusit kompas. Ten mi přeci má ukázat, co potřebuju. Zalovila jsem v tašce a vytáhla Famfrpál v průběhu věků, který tento mocný předmět ukrýval.

„Ukaž mi dům Keatha Warvicka," zkusila jsem. Kompas se otevřel a na plošce se začaly střídat různé domy. Některé ve městech, jiné na plážích, pár v horských oblastech, ale žádný zatím neodpovídal tomu, co hledám. Pochybuji, že ve Švýcarsku mají bílé písečné pláže. Možná tak sněhové pláně. Takhle to taky nepůjde. Buď to musím lépe zformulovat, upřesnit, nebo je mi kompas na nic. Bohužel mě nic nenapadalo. Prozatím jsem ho vrátila do kabelky a dál se věnovala mapě a papíru. S postupem času jsem začínala být jako na trní. Blížila se pátá hodina a mamka stále nikde.

*

Mamka dorazila domů kolem sedmé.

„Kde ses zdržela? Říkala jsi, že tu budeš do pěti." Vyčetla jsem ji hned na začátku.

„Dneska jsem neměla zrovna nejlehčí den, zlato. Nech mě se aspoň nadechnout." Skopla boty, nechala je ležet u zdi a vydala se s dvěma plnými taškami do kuchyně.

„Všechno v pořádku? Nikdo tu nebyl?" Zeptala se vyčerpaně a začala vyndavat jídlo z tašek na jídelní stůl.

„Všechno v pohodě," řekla jsem zamračeně. „Počkej. Sedni si. Já to udělám." Přistrčila jsem jí židli a dala se do vybalování nákupu.

„Tak těžký den? Co se stalo?" Nadhodila jsem. Kdysi jsme o tom mluvily. O všem jsme mluvily. Podívala se na mě smutným, vyčerpaným pohledem.

„Dopoledne ohlásili hromadnou autonehodu. Přivezli nám šest lidí ve vážném stavu. Čtyři muže a dvě dívky."

„A jsou v pořádku? Přežili to?"

„Jeden z mužů zemřel na sále." Protřela si oči. „Byla to Clary. Jedna z těch dívek." Pytlík s citróny, co jsem držela, mi vypadl z ruky a citrony se rozkutálely po kuchyňské lince.

„Clary?" Zašeptala jsem. Mamka mi věnovala další smutný pohled.

„Jak.." polkla jsem, „jak je na tom?"

„Byla na tom ze všech nejhůř. Některá zranění, co měla, bývají smrtelná. Po operaci byla stabilní. Říkali, že se z toho dostane. Je to bojovnice." Odmlčela se. „Bude v pořádku." Po těch slovech se mi trochu ulevilo.

„Co teta?"

„Dorazila prý ještě než jsem odcházela. Musely jsme se ale minout."

„Myslíš, že bych jí mohla vidět?" Mamka se na mě chvíli dívala a přemýšlela.

„Byla bych radši, kdybys to nedělala. Přeci jen máte minulost. Pamatuj, že ona tě už nezná. A navíc jsi na útěku, jak sama říkáš." Rozmlouvala mi to. Byla to pravda. Clary by mě už nepoznala. To ale nemění nic na tom, že ji chci vidět. Chci vidět, že je naživu, že jí buší srdce.

Poté, co jsem uklidila zbytek nákupu, jsme se pustily do vaření večeře. Chvíli mi přišlo, že je všechno zase při starém. Že jsme jen matka s dcerou, co připravují večeři, než se otec vrátí z práce. Je to už tak dávno.

„Už ses nějak rozhodla?" Nadhodila mamka.

„Rozhodla o čem?"

„Co budeš dělat teď? Kam se vydáš? Obě víme, že tady dlouho zůstat nemůžeš."

„Já vím. Myslím, že jsem připravená. Nejlepší bude, když se vydám na cestu dnes v noci."

„V noci? Jak se chceš v noci někam dostat? Nikde nic nejezdí a rozhodně na koštěti nepoletíš." Pak se na chvíli odmlčela. Tu část o tom, že jsem zvěromág jsem ji přeci jen neřekla. „Dneska mě něco napadlo. Mohla bys jet vlakem. Nevím jak sis to původně představovala,..."

„To není špatný nápad."

„Vlak jede zítra brzo ráno."

„Tak já si to přes noc rozmyslím a ráno se ještě aspoň rozloučíme."

Za okny už byla tma. Po chvíli povídání a koukání na televizi jsem prohlásila, že si už půjdu lehnout. Odešla jsem do pokoje. Bylo mi jasné, že mě máma přijde zkontrolovat, než si půjde lehnout. V oblečení jsem si lehla a zakryla se dekou. Netrvalo ani půl hodiny, než se dveře pokoje otevřely. Mamka nakoukla dovnitř, zašeptala dobrou noc a zase je za sebou zavřela. Ještě chvíli jsem čekala a pak vylezla z postele. 

Bezmyšlenkovitě jsem otevřela okno, proměnila se a vyrazila do noci. Nemohla jsem si to do nemocnice jen tak nakráčet hlavním vchodem. Rozhodla jsem se to udělat postaru koukáním do oken. Byla to trochu otrocká práce, ale nakonec se to vyplatilo. Našla jsem ji na jednom pokoji na druhém patře. Sedla jsem si na parapet a nakoukla dovnitř. Clary ležela v posteli, spala. Přístroje na monitorování srdečního tepu, co stál u její postele byly zapnuté a ukazovaly její poklidný tep. Vypadala jinak. Zase si nechala narůst vlasy. 

Strašně ráda bych s ní mluvila. Omluvila se jí za všechno, řekla jí, že ji mám ráda a že na naše dobrodružství nikdy nezapomenu. Když už mě moje myšlenky přiváděly k slzám, odrazila jsem se od parapetu a vydala se domů. Zítra, nebo spíš už dnes, mě čeká dlouhá cesta.