NOVÝ ZAČÁTEK

B2

Ráno propukl chaos. Což mně vůbec nepřekvapilo. 

Vstávali jsme dlouho před rozedněním, chaoticky si pobalili pár kousků náhradního oblečení a trochu jídla, co jsme zapomněli zabalit večer. Cestovat ve více lidech je značně náročnější. Ale proč? Snažili jsme se nebrat zbytečně moc věcí, ale i tak mi připadalo, že jsme sebou brali polovinu věcí, co jsme v bytě měli. Poté jsme se vydali na sraz s oním záhadným čarodějem, co nás měl dostat na druhou půlku zeměkoule.

Měli jsme se sejít za rozbřesku, jihovýchodně od Londýna na vrcholku kopce uprostřed polí. Ideální začátek dne. Nechtěla jsem, ale byla jsem z celé té situace poněkud nevrlá. Ještě jsem toho člověka nepotkala a už teď se mi nezdál. Dotyčný se objevil přesně ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo na oblohu. Měl na sobě hábit, který pamatoval lepší léta a nesl starý rezavý kýbl.

"Není to tak hrozné, jak to vypadá." Zašeptal mi do ucha Fred. To sotva. "Věřím, že to dopadne dobře. Vůbec se ho nemusíš bát. Giuseppe je dobrý člověk a dokáže sehnat cokoliv. Nedávno jsme mu pomohli. Tímhle nám splácí dluh." Dodal tiše a šli se s Georgem s mužem přivítat. Já zůstávala pozadu. Sledovala jsem jak se kluci zdraví s čarodějem. Byl to malý, usměvavý člověk. Měl snědou pleť a ve vlasech se mu začínali dělat šediny. Nevypadal jako někdo, kdo nás chce podrazit. Přesto jsem ale byla ohledně celé situace skeptická.

"Můžeš nám zaručit, že všechno proběhne tak jak má?" Zeptal se George.

"Zajisté. Několikrát jsem to sám kontroloval," prohlásil muž se silným francouzským přízvukem.

"Promiňte, ale překračujeme spoustu časových pásem a ráda bych tam byla ještě za světla." Zamručela jsem mrzutě.

"Co se děje?" Otočil se na mě Fred.

"Nic. Jen jsem z toho nervózní," polkla jsem. Fred mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě.

"Tak pojďme na to," ušklíbl se George. Muž postavil kýbl na zem, poodstoupil a podíval se na hodinky.

"Deset.. devět.." Nejistě jsem se na své společníky podívala a pak se zadívala na tu hrůzu přede mnou. Dobře jsem si pamatovala, jak to dopadlo posledně. Kdyby mě Arthur nechytil, tak bych se určitě zabila.

"Budeš mě držet?" Špitla jsem směrem se Fredovi.

"Samozřejmě. Nikdy bych tě nepustil." Lehce mě políbil na spánek a pevně mě chytil kolem pasu. Pak jsme se všichni tři rychle chytili kýble a prudké škubnutí mi prozradilo, že už není cesty zpátky.

*

Po většinu cesty jsem měla zavřené oči. Žaludek jsem z toho měla jako na vodě. V uších mi hučelo tak hlasitě, že jsem málem neslyšela George vykřiknout "teď". Pustila jsem se a očekávala prudký pád. Díky Fredovi ale pád nahradilo mírné sestupování. Oči jsem měla otevřené, ale doopravdy jsem začala vnímat až když moje nohy stály pevně na zemi. Úlevou jsem si oddechla.

Stáli jsme na vršku vysokého kopce a shlíželi dolů před sebe na zelenající se údolí. Byla to dech beroucí krása. Kromě zelených pastvin, jsem zahlédla průzračný potok, ohrady s ovcemi a v dálce jsem viděla modrý oceán, který se třpytil v odpoledním slunci. Oba moji společníci se kochali výhledem a ani nedutali. Sice bych hrozně ráda zůstala a sledovala přicházející západ slunce s takovým výhledem, ale máme před sebou úkol.

"Je to nádhera, že?" Byla to slova, co nás přivedla zpátky do reality. "Kde ji tedy najdeme?"
George začal prohledávat kapsy. Když konečně našel lísteček s adresou, vítězně se na nás usmál.

"Je to napsané tady. Ale nevím kde to přesně je," na chvíli se odmlčel. "A ani přesně nevím, kde jsme my."

"My zapomněli na mapu." Plácl se do čela Fred. Ano. A potom nechte dva chlapi něco plánovat. Kompas nám v tomhle nepomůže. Není to mapa. Přesto jsem ho vytáhla z kabelky. Uklidňoval mě pocit, že ho mám sebou, a že aspoň s jistotou můžeme určit světové strany. 

"V tom případě musíme najít civilizaci a sehnat si mapu." Zavelela jsem. Ani jeden proti mému rozkazu nic neměl. Nebyla jsem si jistá jestli to bylo tím čarovným výhledem, nebo tím, že nevěděli co dělat.

"Takhle daleko od domova jsme nikdy nebyli." Poznamenal Fred po dlouhé době tichého pochodu.

"To já taky ne." Povzdechla jsem si. Přestože už mám několik cest za sebou, stejně mě spousta věcí překvapí. Pro ty dva to musí být celkem šok. Kromě jedné dovolené v Egyptě, vlastně svůj čas trávili doma nebo ve škole. Později všechen čas věnovali obchodu. Tohle by se dalo označit za jejich první samostatnou dovolenou.

"Jaký je to pocit? Vidět všechno nové." Zeptala jsem se jich.

"Fantastický," odpověděli jednohlasně a bez přemýšlení. Nad jejich nadšením jsem se usmála.
Pokračovali jsme dál údolím v tichosti. Snažili jsme se nemrhat silami. Když jsme se konečně dostali k ohradám s ovcemi, čekala jsem, že v dohledu bude nějaká vesnice, nebo dokonce město. Vzhledem k tomu, že australská pobřeží jsou lemovaná městy, nějaké by nemělo být daleko. Tady ale v dohledu nic nebylo. Kluci vedle mě se taky zastavili.

"Něco se mi na tom nezdá." Zamračila jsem se. Rozhlédla jsem se doleva i doprava. Nikde nic. Když jsem se otočila směrem, kterým jsme přišli, hned mi to začalo dávat smysl. Za námi se v dálce tyčily obrovské hory. Tohle nebude Austrálie. Vysoké hory, moře, zelené louky a kouzelná, přímo pohádková, krajina.

"Co se děje?" Zeptal se mě Fred starostlivě.

"Obávám se," odkašlala jsem si. "Obávám se, že váš přítel to spletl. Myslím, že tohle nebude Austrálie." Sdělila jsem jim své obavy.

"Jak to myslíš?" Georgovi zbělely tváře. "To jako že nejsme v Austrálii?"

"Ano, Georgi. To přesně věta 'Myslím že tohle nebude Austrálie' znamená."