NOVÝ ZAČÁTEK

XXVII.

Rozhodla jsem se, že zajdu na chvíli do sovince. Působí to tam na mě celkem klidně. Na rozdíl od zbytku školy. Vzala jsem si s sebou i dopis s přísně tajným obsahem, který jsem před pár dny napsala pro Arthura, ale ještě jsem neměla odvahu ho poslat. Teď, kdy stojím vedle Quicka a žmoulám ho v ruce, váhám nad tím, jestli do toho Arthura zatahovat. Napsala jsem mu, že po škole začnu shánět obraceč času.

„Já věděl, že tě tady najdu," leknutím jsem se otočila a schovala dopis za zády.

„Lee! Já tě.. víš jak jsem se lekla?" Strčila jsem ruce i s dopisem do kapes. Lee vypadal, že chce říct nějakou kousavou poznámku, ale nakonec si ji nechal pro sebe.

„Píšeš Fredovi?" Významně se podíval na moje kapsy.

„Ne," chtěla jsem ještě dodat, že posílám dopis domů, ale nakonec jsem tu drobnou lež neřekla.

„Něco tady pro tebe mám," vytáhl z kapsy dvě obálky a jednu z nich mi podal. Bylo na ní napsané moje jméno.

„Co to je?"

„Dopis, chytrolínko," zasmál se škodolibě. Protočila jsem oči a nasadila ten nehorší výraz, co jsem dokázala. Napůl velmi naštvaný až rozzuřený, napůl vytočený. Kat mu říká „pohled před vraždou". Když vás někdo vytočí, zatnete zuby, podíváte se na chvilku mimo, aby jste odlákali pozornost a pak mu vrazíte nůž do břicha.

„No jo. Včera jsem se probudil, kluci byli pryč a na posteli mi ležely 3 dopisy. Jeden pro mě, další pro tebe a pro Kat. Ty vaše jsem samozřejmě neotevřel. Ze zamilovaných dopisů mi krvácejí oči. V tom mém dopise byl jejich plán a taky úkol, předat vám dopisy."

„Plán? Copak tys nebyl u toho, když to plánovali?" Divila jsem se. „Močál, ohňostroje a útěk na košťatech?"

„Ten močál byl můj úkol," pochlubil se. „Kluci potřebovali na chvíli zabavit Umbridgeovou a tak mě poprosili abych pro ně udělal močál u jejího kabinetu. Protiva mi měl pomoct, ale s ním je to těžký. Vidělas to? Docela se povedl, ne? Já z něj měl takovou radost."

„Jo. Moc hezký. Smradlavý."

„Já vím. To byl Protivův nápad. Ten smrad. Ale o tom, co chystají dál jsem nevěděl. Drželi si to i přede mnou v tajnosti. Tys o tom věděla?"

„Věděla jsem jenom to, že chtějí odejít. Podrobnosti jsem slyšet nechtěla."

„Ale stálo to za to, co? Takový práce jim to dalo. Ale svým způsobem to bylo docela zbytečný. Mohli to těch pár dní ještě vydržet."

„Jo. To jsem jim taky říkala!" Nastala chvíle ticha ve které mi došlo, že tohle téma hovoru jsme už vyčerpali. „Děkuju za ten dopis. Já už asi půjdu."

„Nepošleš svůj dopis?" Zvedl tázavě jedno obočí.

„No vidíš. Já bych na něj úplně zapomněla," rychle jsem se otočila ke Quickovi a předala mu maličký dopis. Zahoukal a byl pryč.

„Neřeklas mu kam má letět."

„On to ví sám," sledovala jsem jak Quick zmizel někde nad Zapovězeným lesem. Teď u bylo pozdě ho odvolat. Doufám, že mi to Arhur odpustí.

„A mohla bys prosím Kat předat její dopis? Abych nemusel posílat sovu."

„Jo. Jasně. Není problém," natáhla jsem ruku a vzala dopis s Katiným jménem.

*

Seděla jsem na posteli a v rukou otáčela Fredův dopis. Kat si ten svůj už dávno přečetla, ale já se k tomu zatím neodhodlala. Nerada to přiznávám, ale teď nemám náladu na milostný dopis. Teď mě trápí něco jiného. Zaprvé mě zítra čekají OVCE, zadruhé jsem opravdu poslala TEN dopis Arthurovi, zatřetí mám takový hodně divný pocit. Něco je ve světě špatně. Něco se chystá.

„Ty to neotevřeš?" Vybídla mě Kat už po šesté. Na ty předchozí jsem nijak nereagovala. Teď jsem zvedla hlavu a podívala se na její šťastný úsměv.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou a sledovala částečky prachu v pruhu slunečního světla, které do pokoje pronikalo otevřeným oknem. Už už se nadechovala k dalšímu dotazu, ale rozmyslela si to, když jsem ji spražila pohledem.

„Co se děje? Jsi poslední dobou nějaká divná," zeptala se a přesedla si na mojí postel. „No tak. Svěř se mi," vzala mě za obě ruce a povzbudivě je stiskla.

„Já.. nevím. Prostě mám pocit, že je něco špatně," podívala jsem se jí do očí, ve kterých bylo vidět pochopení.

„Já vím. Hodně se to tady změnilo. Umbridgeová, Brumbál, famfrpál, teď odešel Fred, OVCE.. Je toho prostě na tebe hodně. Já to chápu. Ber to ale takhle. Přežijeme zítřek a budeme volný. Žádná škola, žádná Umbridgeová. Jenom ty, já, Fred a George," povzbudivě se na mě usmála. Ach jo, Katie. Kdybys jen věděla. Kdybys jen věděla, co se chystám udělat.

*

Zkoušky. To byla první myšlenka, co mi proletěla hlavou, když jsem se probudila. Když jsem se posadila, zhoupl se mi žaludek a hned jsem musela běžet k záchodové míse. Kat byla hned za mnou a chytla mi vlasy. Konejšivě mě hladila po zádech.

„To bude dobrý. To je z toho stresu," vypláchla jsem si pusu a pak se na sebe podívala do zrcadla. Bledá kůže, světlé kruhy pod očima, rozcuchané dlouhé vlasy.

„Bože. Vypadám jako čarodějnice," odfrkla jsem si otráveně.

„Vždyť jsi čarodějnice," zasmála se Kat a odešla zpátky do pokoje.

„To se jen tak říká, když člověk vypadá hrozně," nevím, jestli mě slyšela, protože na to už nijak nereagovala. Opláchla jsem si obličej a pak vyšla ven z koupelny. Kat seděla už oblečená na mojí posteli a v ruce držela neotevřený dopis.

„Nechceš si ho přečíst? Třeba ti zvedne náladu," vzala jsem jí ho z ruky a dala ho zpátky do šuplíku.

„Možná potom. Teď se musím soustředit," rychle jsem se oblékla a šly jsme na snídani. Jídla jsem se ani nedotkla. Žaludek jsem měla jako na vodě a už jenom z pohledu na plný stůl jídla se mi chtělo zvracet.

„Najím se až potom," ujišťovala jsem Kat, která mi neustále mávala plnou vidličkou ped obličejem.

„Ale potřebuješ na to energii! Co by ti na to řekl Fred, hm? Že se máš najíst. Po prvním soustu už to půjde snadno," po několika dalších neúspěšných pokusech to nakonec vzdala.