NOVÝ ZAČÁTEK

XLI.

Chvíli jsem poletovala kolem Bradavického hradu. Vím, že mě nesledoval, ale bylo to pro můj pocit jistoty. Pak jsem se vrátila do Chýše. K mému překvapení tam Quick nebyl. Rozhodla jsem se chvíli počkat. Křídla mě po dlouhém letu bolela. Ještě jsem si moc nezvykla na nošení celé tělesné váhy na rukou. Teď jsem si ale uvědomila, jak skvělý pocit to je. Létat. Předtím jsem měla v hlavě jen pohřeb a tak jsem si nepřipouštěla, že mi létání přináší radost. Je to prostě úžasné. Když mé nohy odpustí zem, roztáhnu křídla a cítím jak mě unáší poryvy větru. Vidím celý svět jako na dlani. Slunce mi hřeje záda. Hřeje. Nic z toho se ale nevyrovná tomu, když mě na hřbitově Fred pohladil.

Čekání na Quicka jsem nakonec vzdala. Snad se tu objeví zítra. Proměnila jsem se zpátky v člověka. Musím mu ale aspoň napsat. Vzala jsem z kabelky papír, brk a inkoust a dala se do psaní. Bylo toho tolik, co jsem mu chtěla říct, ale nemohla jsem. Můj dopis nakonec byl delší než jsem čekala. Párkrát jsem neudržela slzu, takže dopadla na papír. Písmo naštěstí zůstalo čitelné. Pošlu ho po Quickovi než odejdu. Byla jsem tak strašně vyčerpaná a hladová, že jsem usnula.

*

Dnes je den D. Už bylo dost skrývání. Musím vyrazit na cestu. Od pohřbu uběhly dva dny. Celý včerejšek jsem strávila tajným plánováním mé cesty. abych byla upřímná, šlo spíš o zdržování než plánování. Po probuzení jsem dojedla zbytky jídla, které mi donesl Quick včera večer. Čekala jsem na něj, dokud se nevrátil z Bradavic. Rozhodla jsem se, že se proměním až odletí.

"Mohl bys prosím odnést tenhle dopis Fredovi?" Požádala jsem ho, když konečně přiletěl. Podezíravě se na mě podíval. Vadilo mu, že jsem se neproměnila hned, aby si se mnou mohl promluvit.

"Já vím. Je čas jít. Už takhle jsem ztratila spoustu dní. Čím dřív vyrazím, tím dřív se vrátím," podala jsem mu obálku s dopisem.

"Je mi to líto, ale nemůžeš letět se mnou. Nevím, co všechno mě čeká. Byla bych ráda, kdybys zůstal s Fredem. Dodal mu trochu útěchy zatím co budu pryč. Můžeš taky občas zaletět zkontrolovat tátu. Myslím, že se o něj Joane dokáže postarat, ale budu ráda, když za ním občas zaletíš. Možná se ozvu. Nic ale slibovat nebudu. Buď tu hodný, Quicku. Spoléhám na tebe, kamaráde," pohladila jsem ho. Jeho vyčítavý výraz mluvil za vše. Byl naštvaný a zároveň smutný. Byla jsem si ale jistá, že udělá to, oč jsem ho žádala. Otevřela jsem mu okno. Quick si přeletěl na parapet. Naposledy se o mě otřel hlavou a pak vyrazil na cestu. Byla bych ráda za společnost, ale jsou určité věci, které si člověk musí udělat sám.

"Sbohem," zašeptala jsem do větru a proměnila se.

Ahojte všichni :) vím, že nejsem zrovna nejaktivnější ale slibuju, že příběh určitě dokončím. Pomalu ale jistě na tom pracuju. Mayin čtvrtý školní rok skončil. Co jí přinese budoucnost zatím netuší. Čeká ji nelehká cesta s nejistým koncem. To se ale postupně zjistíte sami. :D

Moc si vážím všech komentářů a hvězdiček (Díky za ně <3) a doufám, že vaše trpělivost s tímto příběhem je dostatečně velká a že vás bude zajímat jak to celé dopadne. 

PattyT