NOVÝ ZAČÁTEK

19.

Padala jsem tou oslepující září. Pocit se náhle rozplynul stejně jako jasná záře. Otevřela jsem oči.

*

Byla jsem dole v obývacím pokoji. Byl ale den. Všechno vypadalo naprosto stejně.

„Vítej," ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila. Rychle jsem se otočila a zůstala šokovaně stát tváří v tvář.. sobě. Přesněji řečeno naproti mému o pár let staršímu já.

„Cože?" zajíkla jsem se zmateně.

„Já jsem Mira. Jsem ráda, že se konečně setkáváme." Usmála se na mě.

„Ty.. ty jsi duch? Nebo.. nebo je to sen?"

„Ani jedno, ani druhé."

„Tak co jsi zač?"

„Jsem jen vzpomínka. Vzpomínka uložená v knize."

„Dobře. Co se tedy se mnou děje? Kde to jsem? Teda vím, kde jsem, ale kde to jsem?" Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem se začínala bát, že mi vyskočí, nebo se zastaví.

„Uklidni svůj tep, Carino. Jsi v bezpečí. Kniha splnila svůj účel. Dostala tě sem ke mně. Až tady skončíme a vrátíš se zpět, bude zase jen obyčejnou knihou."

„Co tady tedy dělám? Co se mi děje?" Mira se na mě usmála přátelským úsměvem. Mým úsměvem. Celá tahle situace byla absurdní. A to jsem se ani nepozastavila nad tím, jak mně oslovila.

„Jsi tady, protože přišel čas, aby ses posunula o krok dál."

„Kam dál? Řekni mi co potřebuju vědět." Tlačila jsem na ni.

„To nemůžu, tvá cesta ještě neskončila, mé milé dítě. Všechno se to dozvíš v ten pravý čas. Buď trpělivá."

„Jak můžu být trpělivá, kdy vůbec nic nevím? Den co den tápu. Nevím, co mám dělat. Ráda bych si myslela že vím, ale nemám nejmenší tušení. Našla jsem kompas. Našla jsem i tuhle knihu. Ale co dál? Kam mě tahle cesta zavede? Co vlastně hledám?" Mira mě vzala za ruce a společně jsme se posadily na pohovku.

„Hledáš pravdu. A tu se taky dozvíš. Všechno jde tak, jak bylo předpovězeno. Na své cestě budeš mít ještě pár zastávek. Ještě se spolu setkáme, Carino. Jen tě prosím, nebuď netrpělivá a přehnaně důvěřivá. Spoléhej se hlavně sama na sebe. Nesmíš to vzdát. Když to vzdáš, když se vrátíš, svého milovaného nezachráníš." Když domluvila, ucítila jsem zase to nepříjemné šimrání na zátylku.

„To už je čas? Vždyť jsi mi ale neřekla, co mám dělat teď?" Začala jsem vyšilovat. Moje srdce se opět rozbušilo a místnost začala mizet.

„Ale řekla jsem vše, co jsem říct mohla. Jen se nad tím zamysli." To byla poslední slova, co jsem slyšela, než mě pohltila záře. 

Znovu jsem pocítila škubnutí, pak jsem měla pocit, že se vznáším a nakonec jsem se ocitla zpátky v posteli. Oči se mi hned zavřely a já se propadla do bezesného spánku.

*

Probudilo mě zaklepání na dveře a následně se ve dveřích objevila Luciina hlava.

„Dobré ráno. Omlouvám se, že tě budím, ale musím teď na chvíli odejít. Keath je v práci. Snídaně je připravená v kuchyni." Zamumlala jsem něco jako souhlas a díky. Luce zase dveře zavřela.

Náhle jsem si uvědomila, že za okny je už světlo. Knihu jsem stále držela v rukou. Musela jsem ji držet celou noc. Začala jsem vzpomínat, co se to vlastně v noci stalo. Nebo se mi to opravdu jen zdálo? Posadila jsem se a podívala se na otevřenou knihu. Byla to přesně ta část, kde jsem včera večer skončila. Bedlivě jsem ji zkoumala, ale nic zvláštního nebo očarovaného jsem na ni nenašla. Obyčejná kniha. Pak jsem si vybavila Miřina slova. Kniha splnila svůj účel a stala se normální knihou. No jistě. Pokud se mi to nezdálo, tak mě tento zážitek naprosto zmátl.

Co jsem se vlastně dověděla? Že mám před sebou ještě dlouhou cestu, že nemám být netrpělivá a důvěřivá a že všechno přijde v ten správný čas. Ani jedna informace mi neřekla nic nového. Pak je tu ale ta část s tím, že se nesmím vracet, pokud chci zachránit svého milovaného. Bylo to tu zase. Byla jsem si naprosto jistá, že Mira měla na mysli můj sen. Že půjde Fredovi o život. Co by se stalo, kdybych se vrátila teď? Potřebovala jsem vědět, že je v pořádku. Že je v bezpečí. Položila jsem knihu na noční stolek a zase se natáhla na postel. Objala jsem druhý polštář a představovala si, že tady Fred leží vedle mě. V mysli jsem si přesně dokázala vybavit, jak si mě přitahuje blíž, rukou mě hladí po zádech.

Zamyšleně jsem pozorovala kliku dveří. Snažila jsem se uspořádat své myšlenky. Mira se také zmínila o tom, že tohle bylo předpovězeno. Kdo to předpověděl? Kdybych našla tuhle osobu, mohla by mi dát informace, co potřebuju? Co mě nasměrují správnou cestou?

Po snídani jsem se usadila v křesle u knihovny s Havranem v rukou. Myslela jsem na to poslední, co mi řekla. Že mi dala všechny potřebné informace. Že se stačí jen zamyslet. Zamýšlela jsem se na tím celé ráno a na nic jsem nepřišla. Z kabelky jsem vytáhla čistý pergamen a tužku, kterou jsem vzala u Lucy v informačním centru. Bylo osvěžující vystřídat brk za obyčejnou tužku. Posadila jsem se ke stolu. Co jsem se chystala dělat, jsem nevěděla. Dělala jsem to všechno automaticky. Zavřela jsem oči a uvolnila se.

Nechala jsem myšlenky plynout. Cítila jsem, jak se mi ruchy pohybuje po pergamenu a tužka na něm nechává slova, co se mi vryla do podvědomí. Bylo to jako hypnóza. Všechno to trvalo jen krátce. Kdy jsem otevřela oči a podívala se na pergamen, měla jsem chuť křičet.

To, co jsem tu napsala, nebyla žádná slova. Byla to čísla. A bylo jich poměrně dost.

„To už si ze mě vážně děláte legraci." Zavrtěla jsem hlavou a zvedla pergamen před sebe. Zírala jsem na čísla a cítila se bezmocně. Nikdy jsem neměla ráda hádanky a teď mi jich osud předhazoval tuny každý den.

Když se Luce po pár hodinách vrátila, bylo na čase se svěřit. Řekla jsem jí o Miře, o očarované knize a následně i o číslech, která jsem napsala na pergamen. Ani Luce bohužel nenapadlo, co by mohla čísla znamenat. Celé odpoledne jsme strávily přemýšlením.

„Nemohly by to být souřadnice?" Napadlo Luce, zatím co já jsem znovu listovala v Havranovi. Na souřadnice to je moc číslic." Zavrtěla jsem hlavou. Luce si povzdechla a se zavřenýma očima se opřela o opěradlo gauče. No tak, Mayo. Nemůže to být tak složité.

První číslo, co jsem napsala, bylo číslo 12. Co to ale znamená? Čeho 12? 12 měsíců? 12 hodin? 12... Můj pohled opět spadl na knihu v mých rukách. Mohlo by to být 12 stran. Rychle jsem nalistovala dvanáctou stranu.

„No jistě." Zasmála jsem se.

„Co?" Ožila hned Luce.

„Ty čísla. Jsou to čísla stran. První číslo je číslo strany, vedlejší číslo je číslo řádku a poslední číslo je písmeno." To je klasická šifra. Že mě to nenapadlo dřív. Vzala jsem si tužku a vedle každého řádku čísel jsem napsala příslušné písmeno. Když jsem došla na konec, podívala jsem se na výsledek.

„Maribauld." Řekla jsem zklamaně. „Nemám tušení, co to znamená."

„Něco mi to říká. Jsem si jistá, že je to jméno, ale nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho slyšela." Zapřemýšlela se Luce. Položila jsem knihu na stolek a povzdechla si.

„No tak, Mayo. Nezoufej. Jsme na dobré cestě." Nevěřícně jsem se na ni podívala. „No jistě. Je to člověk. Máme jeho jméno. On určitě bude mít nějaké odpovědi."

„Ale jak ho mám najít? Přeci nemůžu jen tak nakráčet na ministerstvo kouzel a chtít, aby mi našli Maribaulda. Ani nevím, co je ten člověk zač."

„To zvládneme. Nás si taky našla podle jména." Snažila se mě povzbudit Luce. Ano i ne. Remus mi pomohl tím, že mě nasměroval do Švýcarska. Pak mi ale trvalo měsíce, než jsem se sem dostala a našla je. Nechci se tahat po celém světě několik měsíců, abych našla někoho, kdo mi možná ani nepomůže.