NOVÝ ZAČÁTEK

40.

Ron
Skláněl jsem se uprostřed ruin nad nehybným tělem svého bratra a brečel. Percy vykřikoval jeho jméno, lehce třásl jeho rameny, ale nic se nestalo. Přišlo mi, jako by se z chodby vytratilo všechno světlo.

Ale najednou se opět objevilo. Přímo vedle nás se objevil portál. Tak zářivý, že jsem si musel zastínit oči. Postřehl jsem uprostřed stín. Někdo jím procházel. Když záře trochu pominula, hned jsem poznal, kdo to je. Byla to Maya.
Percy ji postřehl a vyskočil na nohy. Odtáhl jsem ho na svou stranu, aby Maye nestál v cestě. Přišlo mi, že nás ani nepostřehla. Oči měla fixované na Freda.
"Mayo," oslovil jsem ji, ale žádné reakce jsem se nedočkal.
Poklekla vedle Freda, položila mu ruku na místo, kde se nacházelo jeho srdce a začala něco přeříkávat. Pohupovala se u toho lehce zepředu dozadu. Pak se začalo dít něco divného. Kolem obou se objevila slabá záře. Jako štít. Její oči smaragdově žhnuly. Stál jsem tam jak opařený.
Maya pokračovala v tom, co dělala, ať už to bylo cokoliv. Minuty ubíhaly. Všiml jsem si, že se něco začíná dít. Její vždy tmavé vlasy od konečků světlaly do světle hnědé. Smaragdová záře jejích očí slábla a nahradily ji modré duhovky místo zelených. Záře z její kůže byla stále slabší. Připadalo mi jako by stékala jejích po rukou směrem k Fredovi. Nakonec zmizela úplně.

Pak se stal zázrak. Fred se nadechl a zamrkal.
"Mayo," zašeptal a zavřel oči. Nebránil jsem se dalším slzám. Ona ho přivedla zpátky. Zachránila ho.
"Nevím, co jsi udělala, ale díky. Díky. Díky." Přihnal se k ní Percy a sevřel ji v náruči. Naklonil jsem se k Fredovi a změřil mu pulz. Byl slabý, ale pravidelný. A hlavně byl.
"Zachránila jsi ho." Řekl jsem. Maya se na mě podívala svýma nově modrýma očima.
"Ano. Ale musí do nemocnice." Zasípala. Teprve teď jsem si všiml, že se celá třásla.
"To ty taky." Zamračil jsem se. Maya jen zavrtěla hlavou.
"Potřebuju se jen trochu napít."
"Frede!" Ozval se výkřik na druhém konci chodby. Neskutečnou rychlostí se k nám řítil George. Se slzami v očích k nám doběhl a padl na kolena vedle svého dvojčete.
"Ne. Ne. Ne!" Popadl ho za hlavu.
"Není mrtvý. Jen v bezvědomí." Uklidnil ho Percy.
"Myslím, že jsi chtěl říct, že už není mrtvý." Opravil jsem ho.
"Cože?" Vyděsil se George.
"Byl. Ale zachránila ho. Vrátila ho zpátky." Ukázal jsem na Mayu. George se na ni otočil a vykulil oči.
"Mayo?" Oslovil ji nejistě.
"Ano, Georgi." Přikývla vysíleně. Percy vstal se šel naproti rodičům, kteří zrovna vešli do chodby. George vzal Mayu do náruče a opakovaně ji děkoval.
"Potřebuje do nemocnice. Je zpátky, ale pořád je těžce zraněný." Řekla Maya a odtáhla se od něj, aby mohla Fredovi změřit pulz. Když ho nahmatala, napětí v její tváři trochu povolilo.
"Máte někdo dost síly na to ho přenést k Mungovi?" Zeptala se a podívala se po osobách kolem nás.
"Já to udělám." Řekl bez přemýšlení George. "Ale ty by ses měla přenést se mnou. Vypadáš, že se za chvíli zhroutíš."
"Jen potřebuju trochu vody." Zavrtěla hlavou. "Tahle bitva ještě neskončila. Budu tady potřeba." Když zvedla oči od ležícího Freda, zkoumavě se podívala na George.
"Co se ti stalo?"
"Co máš na mysli?"
"Tvoje ucho samozřejmě. Copak sis toho nevšiml?"
"To je na delší povídání. O hodně jsi přišla. Teď ti jen můžu říct, že jsem byl hrdina okamžiku." George se usmál, opatrně vzal Freda do náruče a přenesl se k Mungovi.

Maya
Ani jsem nevěděla, jak se to stalo. Důležité bylo jen to, že jeho srdce bije. Na ničem jiném nezáleželo. Zvládla jsem to. Zachránila jsem ho. Teď je v bezpečí u Munga i s Georgem. Oba jsou v bezpečí. Miřin plán vyšel. Teď už jen zbývá dobojovat bitvu až do konce.
Poté, co Ron všechno převyprávěl rodičům a poté, co jsem přijala jejich nekonečné díky a slzy radosti, jsme se vydali do Velké síně. Z chodeb, kterými jsme procházeli byly většinou ruiny. Bylo to strašně smutné. Probořené zdi, zničené obrazy a sochy, všude vyčerpaní a naříkající lidé.
To nejhorší nás ale čekalo ve Velké síni. Zranění. Spousta zraněných. A také mrtví. Bylo tolik mrtvých. Srdce se mi sevřelo. Byla to hrůza. Nedokázala jsem je zachránit.
Úplně vzadu jsem zahlédla Harryho s Hermionou. Vzala jsem z malého stolku kelímek s vodou a zhluboka se napila. Pak jsme se společně s Ronem a Weasleyovými vydali za nimi. Sotva jsme se přiblížili, propukla jsem v pláč. Na nosítkách, bok po boku, leželi Remus a Tonksová.
"Ne," zasípala jsem a padla na kolena vedle Remuse. To nemůže být pravda. "Remusi," vzlykla jsem. Vzala jsem ho za ruku. Teď už se nedozví, že jsem se vrátila. Nebudu mu moct vyprávět o Keathovi a Luce. O Deidře ani o znovu setkání se Siriusem a Mirou.
Vedle mě poklekla Ginny a objala mě kolem ramen. Brečela jsem tiše. Slzy se mi valily z očí. Slzy pro Remuse. Učitele, ze kterého se stal můj přítel a parťák, co mi pomohl, když jsem to nejvíc potřebovala. Nikdy mu to nezapomenu.
"Mayo," oslovil mě Harry. Odtáhla jsem se od Ginny, zkontrolovala jestli není zraněná a obě jsme opatrně vstaly. Pak jsem se otočila na Harryho. Nic jiného jsem se neodhodlala udělat. Přeci jen jsme se nerozešli v dobrém. Čekala jsem, jak na mě bude reagovat. Zatím jsem si ho prohlížela. Vypadal jinak než jsem si ho pamatovala. Dospěleji. Vyčerpaně.
"Jsi zpátky," konstatoval a pak se pousmál.
"Ano."
"A zůstáváš?"
"Zůstávám," přikývla jsem. Smutně se na mě usmál a natáhl ke mě ruce. Hned jsem překonala mezeru mezi námi a pevně ho objala. V myšlenkách jsem se přenesla na jiné objetí. Stáli jsme ve dveřích Velké síně. Před pěti lety. Malý Harry mě objímal poté, co jsem se vrátila z ošetřovny. Tentokrát to bylo jiné. Chyběla tady okolní radost. Pro tu ale není na bitevním poli místo.
"Jsem rád, že jsi tady," zašeptal mi do ramene.
"Jo," souhlasila jsem. "Já taky. I když bych si přála, aby se nic z tohohle nestalo." Harry se ode mě odtáhl a přikývl.
"Nemůžu tomu uvěřit," zašeptala jsem a pohlédla na Rema. V očích se mi znovu nahromadily slzy.
"Je to strašné," souhlasila ubrečeně paní Weasleyová, která stála vedle mě. "Dostali tak málo času. Zrovna když se našli,.."
"Co tím myslíte?" Otočila jsem se na ni.
"O ano. Já zapomněla. Remus a Tonksová se vzali." Vykulila jsem oči. Páni. O co všechno jsem vlastně přišla? "A mají syna. Teddyho. Je to ještě miminko." Oznámila mi smutně. "Chudinka chlapeček." Byla jsem naprosto v šoku. Remus se oženil a má syna. Merline, co jsi to dopustil? Jak tohle mohl někdo dopustit?
"Dovolíte?" Vpadl mezi nás mladík se dvěma prostěradly a Remuse i jeho ženu zakryl. Tím mě přivedl zpátky do reality. Žaludek se mi sevřel a rozklepaly se mi ruce.
"Musím.. něco dělat," oznámila jsem a vydala se najít madame Pomfreyovou, abych jí nabídla svou pomoc.
Zároveň jsem si šetřila síly na boj, o kterém jsem nevěděla, že už nepřijde. Nebo aspoň ne v takové míře jako byl ten první.

Tak je to za námi. Ten největší moment, na který jste čekali. Doufám, že se teď vaše dušičky trochu uklidní a že se vám kapitolka líbila. 😃
PattyT